Článek
Upřímně řečeno, autorův příběh by se dal téměř zfilmovat. Představuje totiž klasickou story původně málo sebevědomého jedince, který v sobě objevil výrazný literární talent, proměnil se v mírně arogantního zbohatlého floutka, aby nakonec skončil na dně se zdravotními potížemi a výpadky paměti.
Ovšem protože text píše on, nejsou vzpomínky kalvárií v slzavém údolí. Díky jeho schopnostem vtipného vypravěče, který se i na tragické momenty umí dívat s jemně cynickým nadhledem, čtenář nad textem nepláče, ale spíše se chápavě pousmívá.
Koneckonců karamboly v citovém životě nebo zradu přátel si zažil téměř každý. Zvláště zklamání v lásce patří neodmyslitelně k životu, ať už stojíte na jakékoli straně. Spisovatel k tomu jemně podotýká, že zamilovat se do jiného nebo jiné a zamilovanosti podlehnout není zločin, nýbrž osud.
Že mu jeho odpůrci či kritici, kterých není málo, budou vyčítat, že si opět jako zhrzený a zklamaný vyřizuje účty s bývalými přáteli a milenkami či manželkou, s tím se nedá nic dělat. Ovšem vyčítat mu, že v dnešní hyperkorektní době plné falešného a prázdného pokrytectví (jak by řekl hlavní hrdina spisovatelovy knihy Báječná léta s Klausem) pojmenovává lidi kolem sebe skutečnými jmény a zveřejňuje citlivé informace z jejich života, je poněkud krátkozraké.
Jestliže by autor problematické osoby charakterizoval opisem, bylo by to nejen zbabělé, ale i literárně krkolomné. Kdyby si čtenář na stránkách četl výrazy typu moje exmanželka, jistá nejmenovaná dáma, můj kdysi nejlepší přítel či jistý komunální politik, asi by kroutil hlavou.
A ona zhrzenost? Viewegh k tomu podotýká, že život jde dál, jenom ran na těle i duši přibývá a jizvy jsou čím dál větší. Už William Shakespeare věděl, že kdo nepocítil ran, ten se jizvám směje. Ne však každý se umí těmi jizvami prezentovat na veřejnosti s takovým nadhledem, a zároveň i se smířenou pokorou, jako Michal Viewegh.
Může se vám hodit na Zboží.cz: