Článek
O čem ve svých povídkách vyprávíte?
Jsou o vztazích mezi lidmi, chci říct o ženách, o rodičích, o pivě taky trochu. A ještě o něčem, co tu nechci vyslovovat. A na to bych nalákal ty čtenáře.
V knížce lze vycítit návaznost na haklovsko-kahudovskou autobiografickou vlnu. Kde jinde se necháváte inspirovat?
Cesta do Malšic není tak úplně autobiografická! Hrdinové povídek jdou často dál než já nebo jsou to ještě větší trotlové - ale ovšem trotlové k pomilování. Pokud jde o spisovatele, vedle zmíněných Kahudy a Hakla mi jsou blízcí například Jakub Deml, hodně Bohumil Hrabal, méně Richard Weiner. No a z cizích mě na prvním místě napadá F. L. Céline.
Souhlasíte s tvrzením, že "s koncem příběhu vymře i literatura"?
Mně se tenhle typ úvah příliš nezamlouvá, předně si myslím, že dokud nezemřou lidi, nezemřou ani příběhy, ani literatura. Ať už v jakékoliv podobě.
Myslíte, že se dá v naší zemi hovořit o současné mladé literární scéně? Kdo nebo co vás z ní oslovuje?
Mladá literární scéna určitě existuje. Mimořádně mě oslovuje "pankáč starých časů", duchcovský autor Patrik Linhart, pak třeba surreální básník Viki Shock, kouzelník a performer Ondřej Linhart. No a já často vystupuju i přemýšlím s básníky Igorem Malijevským a Vítem Janotou.
Jaké místo ve vašem životě psaní zaujímá?
Bohužel píšu málo. Potřebuju hodně času na přípravu, musím být v úplném vnitřním klidu. Ale bez psaní si život skoro neumím představit. Má pro mě hlavně jakousi projasňovací funkci, je to cesta do míst, kam bych se jinak nedostal, cesta k sobě samému i pokus o cestu k druhým. A ještě dál.
Dokážete si představit, ze by vás živily jenom vaše knihy?
No, to si představit dokážu a je to náramná představa! Jenom se trochu bojím, že by se tvůrčí krize časově kryly s existenčními. Tékáčko s ékáčkem dohromady, to už je úkol pro chlapa.