Článek
Když už to působilo hodně divně, tak jsem z něj vylezl a prohodil jakoby nic: Nenechte se rušit, já jdu do Malšic." (K. K. na záložce knihy)
Karla Kunu (1970) jsem na jeho cestě do Malšic potkal poprvé skoro před dvaceti lety a pak ještě mnohokrát. Čím častěji se však objevoval, tím rychleji mizel.
Všude a nikde
Jeho objevování se a mizení pro nás zůstávalo záhadou, často jsme se ani nemohli shodnout, zda K. K. ještě nepřišel nebo už odešel. Pokud se K. K. objevil, bylo velmi pravděpodobné, že se uprostřed zábavy zdvihne a s více či méně teatrálním gestem zmizí někam do tmy, aby se za několik dní opět vynořil a vesele volal, že na druhém konci republiky točí jakási blondýnka výborné pivo.
Nerozuměli jsme tomu, i když už tehdy se proslýchalo cosi o jeho velmi komplikovaném systému mentální byrokracie, tzv. kunismu, který na různé hierarchii komisí, subkomisí a oddělení, zastávajících často zcela protichůdná stanoviska, vytváří názory na věci zásadní (život, náboženství, ženy aj.) i případkové (třeba kvalita místního piva).
Výsledkem mnoha let objevování se a mizení, dramatických soubojů různých komisí a subkomisí a také poctivé práce je útlá knížka 26 krátkých povídek Cesta do Malšic.
Vzácný smysl pro humor
Jsou psány lehkým, hravým a zároveň úsporným jazykem. Darem K. K. je schopnost inteligentního existenciálního humoru, v literatuře obecně vzácná. Jeho povídky jsou na první pohled formálně i obsahově dosti různorodé: od krátkých anekdotických textů, přes (anti)milostné povídky, zasvěcené sondy do katolického prostředí, črty ze života hrdiny všedního dne jemného Káji až po texty bilanční (první a poslední povídka sbírky).
Trochu stranou stojí metaforický Betlémář, jakoby K. K. naznačoval, že není "jen" zasvěceným realistou.
Co ale drží, kromě jazyka a ostrého pozorovacího talentu, tak různorodé texty pohromadě, slovy autora: co u sebe drží "Burešovu hospodu a kurzy kreativního psaní"?
Označím-li trochu levně Kunovy prózy pro jejich široký formální i obsahový záběr za postmoderní, pak tu stále zbývá něco bytostně ne-postmoderního, něco, čím se jeho texty liší i od textů jiných současných autorů vycházejících z realismu. A tím je právě přesvědčení, že tu je něco, co zahrnuje jak úředníka močícího do dřezu, tak dívku čekající marně na Palmovce na svého chlapce.
A že k tomu vede cesta neustálým přibližováním se a oddalováním, neustálým kličkováním mezi Skyllou ztotožnění a Charybdou odcizení. Když jsem knížku jedním dechem dočetl, slyšel jsem najednou znovu Kunův výkřik, který před časem rozťal náměstí hornického Stochova: "To je nádhera, tady se tak krásně zachovala ta nejhnusnější architektura padesátých let!"
Karel Kuna: Cesta do Malšic, Mladá fronta 2003, 120 stran, cena neuvedena