Článek
Asi sedmi tisícům diváků na uvítanou vysvětlil, že tu sice naposledy hrál písničky z alba Oxygene, jehož třicet let oslavoval, nicméně pro probíhající In Doors Tour přichystal jinou mináž. Sáhl do archívu a vybíral dle chuti a slávy skladeb.
V kontextu jeho tvorby to však nic nového není. Jarre je čitelný a prozaický. Jeho téměř čtyřicetiletá kariéra pobrala nejvíce lesku v 70. a 80. letech minulého století. Skladby z tehdejších alb tvořily osu úterního koncertu, hrály se fragmenty z desek Magnetic Fields (1981), Oxygene (1976), Équinoxe (1978), Rendez-Vous (1986) i Chronologie (1993). Autor v nich navíc klame numery. Kompozice jsou na deskách označeny čísly, což nejenom ztěžuje orientaci v leckdy zdánlivě si podobných instrumentálkách, ale dělá to navíc z programu koncertu jakési matematické tabulky.
Jasnými znaky nabídnutých kompozic byly nosný zvukový i melodický motiv, prezentace přibližující se albovému originálu, vrchovatá dávka minimalismu (oblíbené to dobové i Jarreho kratochvíle) a pohříchu též rozpačitost.
Skladby jsou sice nadčasové, vždyť dodnes snadno doprovodí jakýkoli hollywoodský film, příběh i okamžik posluchačova života. Jsou ale z dnešního pohledu také archaické. Ilustrují dobu vzniku, jistě ji překračují, ale představovat si jejich stávající velikost a hrdost v případě jejich zrodu v posledních letech je zcela bezpředmětné.
Jarre žije z dávných časů. Na ostravském pódiu vedle sebe stály staré analogické i nové digitální nástroje, hlavní personě byli k ruce další tři hudebníci a celé to vyhlíželo jako ze starého českého sci-fi filmu. Světelná show začala sice nadějně, ale v dalších okamžicích už úvodní laserové „tančení“ nepřekonala. Žádný progres, žádná moderna. Jarre a jeho skladby jsou dokladem hudebního kvasu minulosti. Jelikož přežily, chvalme mistra za dobré autorské načasování..
Jarre žije z dávných časů. Na ostravském pódiu vedle sebe stály staré analogické i nové digitální nástroje, hlavní personě byli k ruce další tři hudebníci a celé to vyhlíželo jako ze starého českého sci-fi filmu. Světelná show začala sice nadějně, ale v dalších okamžicích už úvodní laserové „tančení“ nepřekonala. Žádný progres, žádná moderna. Jarre a jeho skladby jsou dokladem hudebního kvasu minulosti. Jelikož přežily, chvalme mistra za dobré autorské načasování..