Článek
Působil jste jako zeměměřič, muzejník, správce IT. Kdy jste se rozhodl psát knihy?
Když uvážím, v kolika letech debutuji, tak vyjádření „na střední škole“, vypadá trochu divně. Ale je to tak. Chodil jsem na zeměměřickou průmyslovku a nejvíc mě bavila čeština, literatura, dějepis a němčina, což nejsou zrovna předměty typické pro tuto školu. V začátcích mě uchvacovaly různé experimenty - čím bizarnější, tím lepší. Hodně jsem četl prokleté básníky, beatniky, Krchovského a tak. Teprve postupně jsem dospěl k tomu, že psaní, které má jako primární cíl ohromit, šokovat, nemůže obstát. Z mých literárních začátků tak nic nepřežilo.
Proč jste pokračoval?
Protože mě bavil samotný proces psaní. Co všechno se dá s textem udělat. Experimentování se slovy, s větami, s jejich tvarem. To mě fascinuje doposud. Během času jsem se trochu zklidnil a začal pracovat na tom, aby to, co dělám, přežilo alespoň okamžik zrození. Chtěl jsem psát tak, aby se mně samotnému mé psaní dobře četlo.
Na próze Matky se mi mimo jiné líbí, že na rozdíl od řady českých autorů, kteří píšou hlavně o sobě, si všímáte druhých. Kdy jste se třeba rozhodl, že vypravěčem ženských osudů bude starší muž, vrátný v nemocnici?
Máte pravdu, o sobě nepíšu. Momentálně takovou potřebu nemám, možná kdysi. Vypravěče Petra Ramona jsem přibral do textu o něco později, na začátku scházel. Původně jsem si představoval, že každá postava bude svým vlastním vypravěčem. Chtěl jsem se věnovat Věře Rosenthalové, Anně Schillerové a Marii Sedlákové, jejichž osudy byly propojeny domem, odkud jedna druhou vzájemně vyhnala.
Postupně však přede mnou stále více vyvstávala otázka, nakolik je zvolené téma nosné a nakolik vyhovuje příběhu zvolená forma. Kupříkladu Věra Rosenthalová zažila holocaust a na mně bylo zprostředkovat její zážitky čtenáři. Tak aby byla věrohodná a vyhnula se frázovitosti. Pro člověka bez přímé zkušenosti to není zrovna snadné. A tak jsem přišel na potřebu nezainteresovaného vypravěče a napadl mě osmdesátiletý muž, bez vzdělání, celý život na jednom místě. Moc jsem si ho oblíbil.
Bylo těžké převtělit se do ženské postavy, do ženské psychiky?
Nevím, nakolik je to převtělení do ženského myšlení. Spíš mám pocit, že to je mužská představa toho, jak ženy přemýšlejí, reagují. Dobře je to vidět na příběhu Lenky Havlové, která nemůže otěhotnět. Žena by se do její touhy mít dítě vcítila asi jinak. Věrohodnost ale musí posoudit čtenář, nebo spíš čtenářky.
Na západočeské univerzitě jste ještě studoval kulturní antropologii. Co si podle vás naši potomci o nás nebo o naší literatuře pomyslí, řekněme, po sto letech?
Žijeme ve velmi otevřené době, která je nakloněná změnám odehrávajícím se v globálním světě. Co může být za sto let zajímavé na naší době? Určitě jakým způsobem se zdařila či nezdařila integrace Evropy. Jestli idea multikulturalismu, narážející teď na mantinely, byla slepou uličkou, nebo ne. Doufám, že to slepá ulička není, stejně jako projekt sjednocené Evropy. Jistě, integrace má spoustu chyb, ale zároveň jde o neopakovatelnou šanci, která má, navzdory dnešním problémům, velký potenciál do budoucnosti. Byla by škoda takovou šanci promarnit.
A česká literatura?
Co ze současné české literatury přežije a bude se číst za padesát, sto let, netuším. Těžko tipovat, protože podle mého soudu v Čechách momentálně není spisovatel, jako byli Hrabal, Kundera, Škvorecký nebo Lustig. To je autor, který by za sebou zanechal silnou stopu i v zahraničí. Z porevolučních věcí mám rád knihu Evangelium a ostružina Vlastimila Třešňáka nebo Danielu Hodrovou a její trilogii Trýznivé město. S odstupem si je mohu přečíst znovu. Mám rád poetiku Ivana Wernische a líbil se mi Gumový betlém Jaroslava Kovandy.