Hlavní obsah

Jakub Špalek: Kašpar je na tom dobře. A já taky.

Novinky, Zdenko Pavelka
PRAHA

Divadelní spolek Kašpar založil Jakub Špalek ještě na pražské DAMU. Z původní sestavy zůstali Jan Potměšil, Petr Vobecký a Tomáš Karger. Kašpar několikrát přežil hrozící zánik, dnes patří k nejpřitažlivějším pražským souborům. Inscenace zroku 1993 - Růže pro Algernon - nedávno oslavila 400. reprízu.

Foto: Petr Teplík

Férová snídaně v městském sadu

Článek

Jako protiklad stálým oblíbeným titulům zahájil Kašpar letos od ledna volný cyklus 12 a dost, v němž bude uvádět především v Česku dosud neuvedené světové autory, každou inscenaci vždy však jen dvanáctkrát (nepočítaje zájezdy).

V lednu uvedli tři aktovky Američana Davida Ivese pod společným názvem Je to v čase, dnes má na Kašparově domovské scéně v pražském Divadle v Celetné českou premiéru hra současného německého dramatika Igora Bauersima Norway.Today.

Co říkáte tomu, že se zveřejných promluv vytratily úvahy o krizi českého divadla?

Myslíte, že se jako nepíše o krizi? Já bohužel - s většinou divadelních kritik nesouhlasím, mám na divadlo jiný názor. Jestli česká kritická obec něco o divadle tvrdila a dneska tvrdí něco jiného, je to její věc a nedokážu k tomu nic říct.

Je pravda, že divadla jsou dnes plná diváků, ale to jsou hypermarkety taky. Nicméně v krizi dnes české divadlo asi není.

V poslední době začínám být ale nešťastný ze situace v Praze. Divadla se přemnožila a to vede k tomu, že se hrají občas nesmysly a inscenace se obsazují televizními tvářemi... Trochu si tu utíráme nos židlí.

K vám diváci chodí, ale týká se vás to také. Když víte, co je nezdravé, jak se tomu bráníte?

Například po premiéře Richarda III. jsme zažili velmi úspěšnou sezónu a já jsem začal tvrdit, že se Kašpar musí nějak proměnit, protože jakmile se divadlu moc daří, je potřeba udělat krok úplně jinam.

Bál jsem se setrvačnosti toho úspěchu. Nakonec jsme přijali třetího režiséra a nové mladé herce a během čtrnácti měsíců nasadili jedenáct premiér - pak jsme tomu začali říkat Kašparův baby boom. Takhle jsme to nakopli a už druhý rok zkoušíme víc hrát, víc zkoušet, máme větší divadelní provoz. Jestli to můžu ze své pozice šéfa popsat, jsem nadšený a tvrdím, že na tom Kašpar nikdy nebyl lépe.

Radši vás budu držet při zemi i ekonomicky jste na tom skvěle?

No, ekonomicky jsme na tom docela dobře. 12 a dost asi nebude úplný vývar, to je jasné, ale hospodaření divadla máme pod kontrolou.

Dluhy, které dnes máme, zmenšujeme a vyhazov z Divadla v Celetné nám už nehrozí.

A vy budete mít Kašpara do penze, ne? Vás neláká jiná práce, Národní divadlo třeba?

V době, kdy jsme byli v největší finanční krizi a hrozila nám výpověď z Divadla v Celetné, jsem byl osloven, jestli nechci dělat konkurs na místo uměleckého šéfa Divadla na Vinohradech.

Uvažoval jsem o tom, že bych vzal část Kašparů, těch nejvěrnějších, a šel bych s nimi na Vinohrady. A fakt jsem si to představoval, chvilku - jak ráno vejdu do vrátnice, jak mě pozdraví vrátný...

A najednou mi došlo, že to není pro mě. Chtěl bych dožít v Celetné, protože mě ty velké provozy nezajímají, tam se ztrácí přirozená komunikace mezi lidmi. A to já nechci ztratit.

Pokud jde o změnu hracího prostoru, Kašpar hraje hodně na zájezdech - v Brně, v Ostravě a v jihočeských městech jsme už jako doma - nádherný hrad Kašperk se stal naší letní divadelní scénou. A práce s jinými lidmi mě vlastně taky čeká - budu hostovat v jiném pražském divadle - coby režisér.

Všiml jsem si, že vás nezachvátila láska k poslední divadelní vlně, ke cool dramatice? V Kašparu se neobjevilo nic.

A myslím si, že neobjeví. Jestli nás trochu znáte, tak asi chápete, že když jsem vyšel ze Cyrana, bude mi cool dramatika hodně vzdálená. Jsem služebně hodně starý pes, mám za sebou nějaké inscenace a každá z nich mě někam posunula.

Určitá témata, na kterých je cool dramatika postavená, jsou mi vlastně ukradená. Třeba drogy - bojím se jich, nechci o nich hrát, nechci se o nich ani bavit.

A jaké české divadlo se vám dneska líbí?

Dost špatně snáším, když se mi lže. Vadí mi, když cítím, že režisér spěchá za výsledkem, a než text pochopí, už ho režíruje.

Pozitivně by to nešlo?

Byl jsem moc spokojenej s Langovým Hadím klubkem ve Švandově divadle.

Líbí se mi, co dělají u Bezručů v Ostravě, brněnské Derflerovo Divadlo u stolu - to je velká krása.

A v Huse na provázku jsem měl radost, z představení Taneční hodiny a Vařený hlavy.

Podle Kašparova repertoáru to vypadá, že vás česká dramatika moc nezajímá.

 Ze současných věcí jsem četl jen něco, ale nevybral jsem si. Chybějí mi mezi mladými autory lidi jako Sidon, Havel, Fischerová. Tyhle tři autory mám teď na stole tak uvidíme.

A pro projekt 12 a dost jste se rozhodl jak?

Máme tři režiséry - Jaroslavu Šiktancovou, Filipa Nuckollse a mne - a spoustu herců a všichni chtějí zkoušet.

Zároveň Růže pro Algernon slaví čtyřstou reprízu a Richard III. stou a evidentně dalších dvě stě udělá.

Čtyři sta Růží pro Algernon ale znamená, že jsme neudělali osm dalších premiér. Takže jsme vymýšleli, jak zkoušet a přitom nezaplnit repertoár a vymysleli jsme 12 a dost, opačný extrém. Teď si to můžeme finančně i časově dovolit, protože máme pořád ty dvě stálice.

Projekt 12 a dost nám umožňuje jít do riskantního dramaturgického plánu. Je to příjemné - otevírá to pro nás nové možnosti. Hledáme moderní autory, jako časovou hranici jsme si stanovili 60. léta, ale naše tendence bude hledat dramata nová, a vybíráme si to, co nás osloví.

Počítáme s tím, že by premiéry měly být po čtyřech měsících, dvě tři v sezóně, tak, aby byly na repertoáru vždycky nejvíc dvě inscenace z cyklu. Teď jsme to rozjeli a čekáme, co z toho bude, jaký to bude mít ohlas u diváků, v novinách, jestli nám nebude líto některou inscenaci po dvanácti reprízách stáhnout, jestli to budou herci ochotni zkoušet...

Vybíráte věci, které se ještě na českém jevišti nehrály?

To není podmínka.

Zatím to tak vypadá.

Ano, ale s inscenací Měsíční běs, kterou chceme dělat na podzim, nás předběhly Vinohrady a my to kvůli tomu nebudeme odkládat.

Další inscenace se bude jmenovat Pšouk, Chyba a Pisoár a to bude, myslím, 12 a dost ultra. Pan Pistorius mi dal kdysi k přečtení strojopis - je to živý sen Adolfa Hofmeistera, který trvá třicet minut.

Sen bez korekce, v pět ráno zapsaný produkt mozku, žádná literární úprava. Nevěděl jsem, co s tím, samostatně se to hrát nedá, protože je to moc krátké. Ale najednou tu bylo 12 a dost, vybral jsem k tomu Havlovu Chybu, která se ze stejného důvodu také nedá hrát, a dostal jsem ještě dárkem hru Pšouk, no hru, ono to má čtyři stránky, je to od chlapíka, jehož jméno si teď, pardon, fakt nevzpomenu.

Jsou to vlastně tři střepy, které slepím do jednoho večera. A teď se pro nás překládá hra, která se jmenuje Speedrun, a to je pro změnu hiphopová opera.

Už potřetí budete v květnu uvádět Májového Shakespeara. Ten taky vznikl proto, že jste si chtěli něco vyzkoušet?

 Ano. Tenhle květnový speciál vznikl dost netradičně. Vybídnul jsem dámy v souboru, ať si vyberou roli ze Shakespeara, kterou chtějí hrát, a partnera. Pár takto stvořený si vybral režiséra. Teprve pak jsme zjistili, že je to pět her dohromady asi na dvě hodiny a že z toho máme udělat smysluplný celek.

Takže scénář vznikal z lásky a náhody. Zkoušeli jsme každý pár zvlášť a pak jsme se na pět odpolední sešli, dvacet lidí, a dalo se to dohromady. Ale je fakt, že atmosféru to má úžasnou - už se těšíme na květen! Takhle si občas dovolíme udělat něco, o čem nevíme, jak to bude vypadat. Podobně vznikla Vánoční vzpomínka, to je zase vánoční speciál.

Nebojíte se v takových případech sentimentu nebo patosu?

Shakespeare říká, že láska nemá rozum. Já jsem měl pro Májového Shakespeara jednu jedinou podmínku - že láska musí stékat po stěnách a tvořit stalaktity a stalagnáty. Že to musí být úplně totálně zamilovaný, květnový speciál natankovaný láskou. Květen stejně jako Vánoce mají svou magii, které když se chytnete, tak to může fungovat.

Šakalím létům je deset let. Jakých těch deset let bylo pro vás? Pomohla vám nějak jejich popularita?

Určitě. Já měl párkrát v životě štěstí. A Šakalí léta a Jízda k tomu patří. Čirou náhodou jsem se dostal do dvou českých filmů, které dodneška něco znamenají. A je to bezvadný.

Nesouvisí to nijak s mým herectvím, já jsem hrozný nešika na kameru. Ale znamená to, že mě lidi znají. A znamená to také to, že třeba díky Šakalím létům tady teď sedíme a bavíme se o divadle. Že lidi zajímá, co dělám. Dnes žádné ambice točit nemám - divadlo jako médium mi vyhovuje.

Dostal jste další nabídky?

Dostal. Ale netočilo se to kvůli penězům a pak se naopak obrátila situace a poslední dvě tři věci jsem odmítl kvůli času. Protože dneska se nabízí role strašně pozdě, většinou těsně před natáčením a chtějí vás nafurt. A to s divadlem nejde dohromady.

A když se na ta léta ohlédnete jako občan Špalek, jako člověk, který tady žije, jakých pro vás těch posledních deset let bylo?

Já nerad nadávám, já jsem občan spokojený. Dělám práci, kterou chci dělat, v prostředí, které mi to umožňuje, rodinu uživím... Jediné, co mě teď rozesmutnilo, bylo vybídnutí k úplatku. Já jsem to v životě nezažil. Najednou jsem musel udělat určitý krok a nemohl jsem ho udělat bez toho úplatku a způsobilo mi to strašnou bolest. Úplatek jsem samozřejmě nedal, naše dvouleté úsilí tím přišlo vniveč a já jsem teď naštvanej. Těch posledních deset let bylo moc fajn, ale tohle je hnus. A spousta lidí mi potvrdila, že má podobnou zkušenost. Tak tohle je asi jediný velký šrám.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám