Hlavní obsah
Výtvarnice Juliána Chomová se svou kočkou, po které pojmenovala ateliér Fatcat press. Foto: Adriána Vančová

Ilustrátorka Juliána Chomová: Čtenář komiksu to nemá mít jednoduché

Beletristickou reflexi obskurních duchovních seancí, které na nás nezřídka číhají z plakátů, přináší loni vydaný komiks Spiritistky scenáristky Kláry Vlasákové a ilustrátorky Juliány Chomové. Kreslířka se autorské knize věnuje dlouhodobě, ráda vytváří příběhy i pro nejmladší čtenáře a se spřízněnými umělci provozuje sítotiskovou dílnu s environmentálním přístupem.

Výtvarnice Juliána Chomová se svou kočkou, po které pojmenovala ateliér Fatcat press. Foto: Adriána Vančová
Ilustrátorka Juliána Chomová: Čtenář komiksu to nemá mít jednoduché

S Klárou Vlasákovou spolupracujete dlouhodobě, například před šesti lety jste vydaly komiks Magnus v roce X91. Odkud vzešel nápad na Spiritistky?

S Klárou jsme se poznaly během mých studií na UMPRUM, kam náš vedoucí ateliéru pozval scenáristy z FAMU, aby se propojili s ilustrátory a vytvořili spolu komiks. Na Spiritistkách jsme pozvolna pracovaly více než dva roky, předznamenal je zin coby jakési intro. Z pár desítek stran se nakonec zrodil větší, hlubší příběh.

Klára mi původně dala na výběr z několika scénářů a já si vybrala ten, který mi přišel nejzajímavější pro obrazotvornost. Samotný motiv vychází z příběhu dvou skutečných léčitelek, které nahrávaly záznamy svých seminářů na YouTube. Fungovaly ale jen jako podnět, naše novela s jejich osudem nijak nesouvisí.

Váš kreslířský styl je minimalistický, přesto expresivní. Obrazy reality ve Spiritistkách často nedotahujete do konce, zato dáváte prostor líčení implicitních pocitů a myšlenek postav.

Ráda kreslím věci tak, aby nebyly doslovné, nechávám je na imaginaci čtenáře. Používám filmovou formu, prostřednictvím abstraktních obrazů dokresluji zvuky nebo energii, kterou nenajde explicitně v textu. Jde mi o to, aby to při procházení dějem neměl úplně jednoduché.

Výjevy by ho měly překvapovat a vyzývat k myšlenkové spolupráci. S kresbou pracuji intuitivně, rozvíjím zajímavé pasáže ze scénáře. Jde o docela subjektivní přístup.

Spolu jste rozpracovaly další knihu s názvem Sáva, tentokrát pro děti. Podle anotace pracuje s motivem strachu, tajemna a černého humoru. O čem bude?

Máme ji zatím jen načrtnutou jako skicu, kterou jsme asi před rokem a půl posílaly do soutěže Nadace Miroslava Šaška. Dál jsme se zatím nedostaly. Bude to hororová pohádka. Mám pocit, že se jich moc netvoří.

Přitom například pohádky od bratrů Grimmů jsou docela drsné, dějí se v nich věci, které dnešní dětské knížky potlačují. Je to takový návrat ke starému vyprávění.

Nejde o váš první počin pro nejmladší čtenáře, za pracovní sešity Hafanova dobrodružství jste s Klárou získaly ocenění Nejkrásnější česká kniha roku 2016 v kategorii pro dětskou literaturu. Vnímáte rozdíl při práci na počinu pro malé a dospělé?

Rozhodně ano. Dítěti můžete naservírovat nejrůznější formy imaginace, s nimiž si poradí, kdežto u starších je to spíš výzva. V komiksových dílech pro dospělé podle mého názoru často chybí abstrakce, posuny z reality.

Před čtyřmi lety vyšla publikace Toufar: dějepisné sešity, do níž jste přispěla kresbami. Jak vznikla spolupráce s Ústavem pro studium totalitních režimů?

Jeden známý mě doporučil na základě předešlé tvorby a spolupracujeme doteď. Aktuálně finalizujeme další díl ze série dějepisných sešitů, který bude o Juliu Fučíkovi. Podobné příběhy jsou výborné pro obrazové vyjádření. Drama, temno či mystika bývají těžko uchopitelné, ale dobře se s nimi pracuje po výtvarné stránce.

Jste prý nadšenkyně do ekologického sítotisku, máte i domácí ateliér pojmenovaný Fatcat press. V čem se liší od toho klasického?

Ekologická cesta je jediným východiskem k šetrnému zacházení s planetou a je skvělé nacházet tyto varianty, ať už pracujete na čemkoli. Provozujeme jej s Evou Macekovou a Matějem Smrkovským. Původně jsme tiskli klasický sítotisk, před pár lety jsme však přešli na digitální osvit, díky kterému jsme vyloučili chemické emulze, osvit nebo vymývání vodou.

Následně tiskneme tradičně ručně a používáme vodou ředitelné barvy. Dílnu jsme založili hlavně na tisk vlastních věcí, tvoříme volné grafiky, trička, penály nebo tašky, a také pro projekty kamarádů. Tiskneme i jiným výtvarníkům, kapelám, hudebním labelům nebo festivalům. Věnuju se také workshopům sítotisku a kurzům grafických technik, kresby a komiksu.

Pocházíte z Košic, vysokou školu jste navštěvovala v Bratislavě a pak jste přesídlila do Prahy, kde žijete přes deset let. Je česká metropole, potažmo celá republika, pro umělce přívětivější prostředí?

Určitě ano. V Bratislavě jsem vystudovala ilustraci a knižní tvorbu, ale necítila jsem tam plodné zázemí. Přirozeně jsem chtěla zkusit další studium a nabírat zkušenosti, a tak jsem se vydala na UMPRUM, kde jsem získávala větší zpětnou vazbu a poznala kreativnější podhoubí. Škola má navíc dobře vybavené dílny, třeba oldschoolový ofsetový stroj nebo nový risograf.

Osobně jsem toužila dostat se do vyhlášeného ateliéru Juraje Horvátha, kde se opravdu pracuje a projekty evokují reálnou zakázku. Je to ale hodně individuální, mám známé, kteří se ilustrací na Slovensku úspěšně živí.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků