Hlavní obsah

Hudebník Róbert Mankovecký: Pokládám za ideální, když je skladatel hudby i jejím interpretem

Tradicí Letních shakespearovských slavností jsou dvojjazyčná česko-slovenská představení. V Praze se 29. a 30. srpna takto bude hrát Shakespearova Komedie omylů, v níž se na scéně jako klavírista objeví i slovenský skladatel Róbert Mankovecký. Na kontě má řadu scénických, televizních i filmových hudeb, mimo jiné k shakespearovským inscenacím Richard III., Othello či Komedie omylů.

Hudebník Róbert Mankovecký: Pokládám za ideální, když je skladatel hudby i jejím interpretem

Jak dlouho se věnujete scénické hudbě?

Scénické hudbě se věnuji třicet let. Mé první kompozice vznikly ke školním inscenacím a filmům ještě během studia na VŠMU v Bratislavě.

Je její komponování pro skladatele omezením, nebo obohacením?

Scénická hudba je hudbou programní, je součástí syntézy uměleckého díla, v tomto případě divadelní inscenace. Musí proto respektovat režisérovu koncepci, autora a samozřejmě hereckou interpretaci díla. Ale právě tato zdánlivá omezení mohou být pro skladatele inspirativní a obohacující.

Jste i zkušeným divadelním dramaturgem. Může podle vás scénická hudba plnit v inscenaci i jistou dramaturgickou roli?

Hudba asi dramaturgickou roli plnit nemůže. Úlohou dramaturga při práci na inscenaci je rozkrytí autorského textu, hledání významů a vztahů, hledání znaků. A to v komunikaci s režisérem, který je tvůrcem inscenace, při společném hledání koncepce.

Samozřejmě že při projektu, v němž má hudba dominantní roli, ovlivňuje i dramaturgickou koncepci. Hudba má často významnou znakovou, tedy sémiotickou funkci, což znamená, že hudební motiv přebírá význam situace, jednání, vztahu a podobně, a při následném opakování motivu se opakuje i znak.

Do jaké míry podřizuje skladatel režisérovi svou scénickou hudbu?

Režisér je samozřejmě autorem inscenace, i když jej autorský zákon bohužel za autora nepovažuje. Pro mě je názor režiséra rozhodující. On je tvůrcem koncepce. Já jako hudebník či dramaturg mám snahu ho inspirovat.

Ale bývá to tak, že mám na začátku volné ruce, přicházím vždy s nabídkou hudby, která je mým prvním pocitem a názorem. Poté, co si poslechneme tuto mou první verzi, diskutujeme a obyčejně nalezneme verzi druhou, třetí a nakonec tu finální.

Má scénická hudba pro inscenaci pod širým nebem svá specifika?

Samozřejmě že tu existují jistá omezení, ale nejsou až tak dramatická. Tak jako herectví, scénografie či režie musí i hudba respektovat podmínky otevřeného prostoru. Ale samotná práce na komponování scénické hudby je stejná jako v klasickém divadelním prostoru.

Ve Večeru tříkrálovém i v Komedii omylů vystupujete na scéně jako klavírista. Co to pro vás jako autora hudby znamená?

Pokládám za ideální spojení, když autor hudby může být současně i jejím interpretem. Živě vznikající hudba dokáže reagovat na divadelní situaci, na tempo hereckého projevu, může herci pomáhat, být s ním v kontaktu. Zatímco nahrávka je pokaždé stejná. A výhodou je i fakt, že jako autor a interpret zároveň si mohu dovolit improvizovat. O to více si potom každé představení užívám.

Může scénická hudba existovat i mimo celek divadelní inscenace, podobně jako třeba filmový soundtrack?

Může, ale nemusí. Filmová a divadelní hudba mají společného jmenovatele, a tím je syntetická úloha v dramatickém díle. Takže mezi nimi na první pohled velký rozdíl není.

Samozřejmě že v divadle je možnost hrát hudbu naživo, což film už více než devadesát let nenabízí. Ale mnoho scénických hudeb vyšlo na albech. Mou oblíbenou nahrávkou je Black Rider od Toma Waitse.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků