Hlavní obsah

Hra na mnoha bubíncích

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

BERLÍN

Olga Tokarczuková je přední polská prozaička. V českých překladech vyšly již dvě její prózy: Pravěk a jiné časy (2000) a Denní dům, noční dům (2001). Během pobytu v Berlíně napsala povídkovou sbírku Hra na mnoha bubíncích. Přinášíme z ní úryvek v překladu Petry Zavřelové.

Foto: Marek Venuta
Článek

Vypadám tak: nejsem ani vysoká, ani malá, ani příliš při těle, ani příliš chudá, moje vlasy nejsou ani světlé ani tmavé. Barva mých očí je neurčitá. Oblékám se obyčejně. Snadno se ztrácím v davu. Když se zapomenu v kavárně  narohu, lidé si ke mně přisedají, ale nevšímají si mě. Neobtěžuju je, nedívám se na ně. Piju svoje pivo nebo kávu a odcházím.

A přece se mi vždycky zdálo, že jsem někdo zvláštní a neopakovatelný. Když jsem přijela do města, moje kufry byly označeny cedulkami se jménem a příjmením. V notýsku jsem měla spoustu kreditních karet, čísel a pinů. Kolonky zaplňovala jména a příjmení jiných lidí, jejich adresy a telefony. Měla jsem taky svůj parfém, po mnoho let tentýž. Nosila jsem oblečení oblíbených značek a používala jsem vyzkoušenou kosmetiku. Po cestě z letiště jsem si v metru povídala s nějakým člověkem a oba jsme během toho náhodného rozhovoru opakovali: mám rád tohle, nemám rád tamto; to se mi líbí a tamto ne.

A když jsme se nekontrolovali, vůbec jsme si neuvědomovali rozčilující subjektivitu těch názorů a říkali jsme - to je skvělé, a tamto je hloupé a nepřijatelné. Takový rozhovor byl příjemný, protože nám nestačila pouhá skutečnost existence - toužili jsme být někým určitým, zcela neopakovatelným.

Můj byt by se na první pohled mohl zdát ponurý. Vysoké stropy sotva osvětlené slabým světlem nočních lampiček a asymetrie prostoru způsobovaly, že jsem se po něm zpočátku toulala po nocích, když jsem se chtěla dostat do koupelny.

Skvrnitá podlaha byla památkou po předchozích majitelích, určitě to byli umělci, kterým se štětců hojně kapala barva. Křídová bělost stěn mne znepokojovala a potřebovala nějaké barevné odstíny. V někom méně odolném by pohled z oken mohl vzbuzovat sklíčenost. Z jedné strany okna ústila na prázdný plácek obklopený tehdy ještě bezlistými stromy, plácek pro psy honící klacky házené vší silou jejich pány, plácek psích exkrementů a zvědavých strak. Během dne si na něm hráli výrostci - děvčata v závojích hrála fotbal stejně dobře jako světlovlasí kluci. V den jarního slunovratu snědí muži se sumčími kníry udělali táborák a během soustředěného tance vyšlapávali trávu - několik řad tančících, jedna za druhou jak na hodině tělocviku.

Z druhých oken jsem měla pohled na kostel se dvěma věžemi a každá z nich byla ozdobena okázalým andělem. Každé ráno jsem se setkávala s bujnými, exaltovanými andělskými tvary, dokud mi je v květnu nezastínily stromy plné kavčích hnízd. Ty tvary nehlasně vytrubovaly budíček celému městu.

Žárlila jsem na anděly, na to, že svou pozornost věnují netečným lidem. Procházela jsem se nahá po pokoji, abych na sebe upozornila jejich bílé oči. Jednou týdně, v neděli, se v mém kostele rozezněly zvony, a i když zněly hlasitě a hystericky, jejich náboženská strojenost nenaplňovala plánovaný cíl - cestičkou přes plácek šlo ke kostelu jen několik lidí. Kostel se snažil ukrýt v zeleni, jako by se styděl za svou přehnanou velikost, stydlivě couval k řece, na východ města, a jistě by se nejraději skrčil mezi věžáky.

A kuchyňská okna měla výhled na velký dvorek oddělený od zbytku světa zdí budov, byl to dvorek klidný, zastíněný, oáza v centru města. Mezi starými javory a lípami stály vozy na kolečkách a barevně pomalované boudy podpírané kostrami bicyklů, bedýnkami od tropického ovoce, golfovými holemi a pneumatikami. Jejich obyvatelé mě od začátku fascinovali, proto jsem většinu času trávila v kuchyni.

Věnovala jsem jim celý čas během jídla - přisunula jsem si stůl k oknu, a tak, když jsem pomalu žvýkala snídaně a obědy, jsem je měla pořád na očích, sledovala jsem jejich sporadické toulky mezi boudami. Nebylo to obyčejné hemžení nebo nějaký spěch. Vycházeli ven, jen co vysvitlo slunce, a seděli na schodkách, opalovali si tváře. Jejich děti si hrály klidně a bez řevu. Dokonce i jejich pes se zdál být zklidněný, pes-filozof sedící na provizorně udělané terase, kontemplující chaotické pohyby ptáků.

Některá odpoledne tito barevní lidé pořádali koncerty. Stavěli venku velké reprobedny a pouštěli zastaralá blues nebo Pavarottiho (s ním se, bohužel, snažili zpívat), a když se stmívalo, měnili operu za monotónní, ponuré a bolestně smutné techno. Zvuky z dvorku stoupaly nahoru jak dým a znepokojovaly anděly na kostelních věžích.

Poznávala jsem ty lidi pomalu, když jsem je pozorovala z okna. Každou hodinu jsem vstávala od papírů, abych si narovnala kosti. Stoupla jsem si k oknu a dívala se. Poznávala jsem je a žvýkala přitom čerstvé ředkvičky, pak jahody a první mirabelky. Poznávala jsem je švestkami, jablky a nakonec kukuřicí s máslem vařenou ve slané vodě. Když se oteplilo, jejich život se odehrával venku. Vařili si jídlo jako nomádi na lihových vařičích nebo přímo na ohni v plechových kotlích. Pili pivo, kouřili marihuanu a dým vyfukovali nahoru, do nebe. A když už se úplně setmělo, vytahovali bubny - velké, malé i obrovitánské, jako ty ve filharmonii, které se na koncertě rozezní jednou, dvakrát, třikrát a jejich zvuk chytá srdce do chvilkové železné obruče a potom ho jemně pouští  na svobodu.

Bubnovali během mé večeře. Postavila jsem křeslo přímo naproti oknu. Na stůl jsem položila ubrousek, příbory, nalila jsem si skleničku vína a jedla jsem - narovnaná, s ubrouskem na kolenou, jako bych byla v nějaké exotické restauraci. Pomalu, den za dnem, jsem si uvědomovala, že jejich bubnování vůbec neustávalo ani během dne; jen se přemísťovalo dovnitř bud, redukovalo se na jeden nástroj, sesychalo na slunečním světle. V noci, úplně stejně jako ten exotický kaktus, zvuk bubnů rozkvétal v celý orchestr.

Viděla jsem to. Bubny stály vždy v kruhu - bylo to něco jako samoobslužné nástroje, protože když se hráč bubnováním nudil, odcházel do tmy mezi boudy a  na jeho místo přišel někdy jiný, svěží a ještě plný sil, někdo, kdo se mohl připojit k vibrujícímu rytmu, nebo naopak někdo, kdo se ho snažil změnit. Tehdy jsem ještě byla jiným člověkem.

Před spánkem jsem si jemně vklepávala pleťový krém. Na noc jsem otevírala okno. Zdály se mi sny. Ráno jsem je u kávy zapisovala. Usedala jsem k práci - četla jsem, dělala jsem si poznámky, psala jsem dopisy, vždy stejně jsem je podepisovala. Měla jsem program dne a seznam nákupů. Uskutečňovala jsem je bod po bodu. Avšak když se každý večer slyší takové bubnování, začíná se všechno vidět úplně jinak. Bubnování poplašné, bubnování varovné, bubnování budící. [...]

Reklama

Výběr článků

Načítám