Článek
Sbírka obsahuje například album výhradně s kompozicemi ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského v interpretaci židovského houslisty Bronislawa Hubermana, informoval německý magazín Der Spiegel.
O Hitlerově sbírce gramofonových desek vědělo až do minulého týdne jen pár nejbližších přátel a příbuzných jejího druhého majitele, nedávno zesnulého ruského historika Lva Bezymenského. Bezymenskij se k hudebním nosičům dostal v roce 1945, když byl na konci války po Hitlerově sebevraždě jako velitel vojenské rozvědné služby 1. běloruského frontu v Berlíně pověřen inspekcí říšského kancléřství, včetně führerova bunkru.
Stejně jako ostatní jeho kolegové si mohl z Berlína odvést nějaký ten "suvenýr". Za několika ocelovými dveřmi uzamčenými speciálními klíči objevil seřazené dřevěné bedny, převážně s nádobím a dalšími věcmi z domácnosti, určené ke stěhování do Hitlerova alpského sídla. Jednu z beden si nechal hudbymilovný Bezymenskij poslat zvláštním vlakem do Moskvy.
Desky skončily na "dače"
Na půdě jeho dači v Nikolině Goře u Moskvy se tak ocitly nejen Beethovenovy klavírní sonáty či opera Bludný Holanďan od Richarda Wagnera, ale také desky s díly Čajkovského, Alexandra Borodina či Sergeje Rachmaninova. Na každé z nich byla nalepena etiketa s označením "Führerhauptquartier" (vůdcův hlavní stan) a příslušným pořadovým číslem.
Například pod inventárním označením "Führerhauptquartier 840" se skrývá nahrávka pořízená firmou Electrola s árií Smrt Borise Godunova od ruského skladatele Modesta Musorgského v podání slavného ruského pěvce Fjodora Šaljapina. Další album obsahuje zmíněná díla Čajkovského se sólistou Hubermanem, polským Židem. Jsou tu i nahrávky rakouského židovského klavíristy Artura Schnabela, jehož matka na rozdíl od zbytku rodiny neopustila po uchvácení moci nacisty v roce 1933 Německo a později byla deportována do Terezína a zavražděna.
"Považuji to za čirý výsměch, milióny Slovanů a Židů musely zemřít kvůli rasové ideologii nacistů," řekla časopisu Der Spiegel Alexandra Bezymenská, dcera dlouhodobého majitele Hitlerovy sbírky, jenž zemřel v červnu ve věku 86 let. Ve své programové knize Mein Kampf (Můj boj) přitom Hitler píše, že "židovské umění nikdy neexistovalo, a tudíž ani dnes neexistuje". "Královny všech umění, architekturu a hudbu", podle Hitlera Židé neobohatili "ničím původním".
Majitel se nahrávkami nechlubil
Sama Bezymenská se o existenci kolekce, o níž nyní zpravila novináře, dověděla náhodou v roce 1991, když se vydala na půdu jejich dači hledat badmintonovou raketu. Ve stísněném a temném prostoru zavadila holení "o něco tvrdého", líčí třiapadesátiletá žena. Byl to "štos desek". "Tati, co to je a proč to leží na sýpce?" otázala se. "Vždyť vidíš - šelakové desky. Já už léta poslouchám cédéčka," zabručel prý tehdy sedmdesátiletý Lev Bezymenskij. Rozvádět celou záležitost se mu nechtělo.
Po válce uznávaný historik a profesor na moskevské vojenské akademii zřejmě nechtěl, aby jej obvinili z rabování. O svém "úlovku" se nezmiňuje ani v žádné ze svých knih o Hitlerovi. V odkazu, který po sobě zanechal a který sepsal před třemi roky na naléhání své dcery, Bezymenskij o sbírce napsal: "Byly to záznamy klasické hudby v podání nejlepších orchestrů Evropy a Německa s nejlepšími sólisty své doby... Překvapilo mě, že obsahovaly i ruskou hudbu."
Profesor však desky poslouchal se svými nejlepšími přáteli a tu a tam je dokonce, jak sám píše, půjčoval hudebníkům, například dirigentovi Kirillu Kondraščinovi nebo slavným pianistům Emilu Gilelsovi a Jakovu Sakovi.