Článek
Výhodou knihy je především přehlednost. Díky chronologicky řazeným datům a krátkým několikařádkovým odstavcům se zásadními informacemi konkrétní události se může v odborném textu dobře orientovat i laik. Systém naučných slovníků je v tomto případě ideální sdělovací formou.
Také obrazová složka výrazně podporuje výše uvedenou názornost a přehlednost. Autoři zvolili nejen notoricky známé snímky (jejichž autory jsou Drtikol, Sudek, Koudelka, Kuščynskyj, Saudek, Dostál či Štreit), ale i méně publikovaná díla často neprávem polozapomenutých tvůrců (Vobecký, Kolář, Ságlová, Pospěch, Rovderová, Podesát). Zároveň zvolili i díla, která ukazují zásadní milníky nejen naší fotografie, ale i českých (respektive československých) dějin.
Jaroslav Bruner-Dvořák zachytil následníka trůnu v automobilu těsně před atentátem v Sarajevu, Karel Hájek byl u toho, když Adolf Hitler vystoupil na pražském Wilsonově nádraží, zatímco Tibor Honty vyfotil tryznu za padlého vojáka v posledních dnech války v květnu 1945.
Svědkem novodobých dějin byl Josef Koudelka, který v srpnu 1968 přenesl na film momentku, na níž dva mladíci nesou nad hlavami státní vlajku. Jan Šilpoch klečel 17. listopadu 1989 mezi nohama příslušníků pohotovostního pluku a zapálenými svíčkami, kdežto Jaroslav Kučera stál přímo u objetí Václava Havla s Alexandrem Dubčekem v revolučních dnech sklonku roku 1989.
Tato encyklopedie tedy jasně ukazuje, že médium fotografie nelze brát pouze jako mrtvé obrázky. Je v nich totiž zakletá i historie konkrétních lidí. A to nejen státníků a významných osobností, ale především obyčejného člověka.