Článek
Čím je romance Dej mi své jméno pro vás výjimečná?
Mladý herec jako já nenarazí často na takovou roli plnou hloubky nebo na film tak intimní a intimně vyprávěný, který má prostor pro myšlenky svých postav.
Takže mi bylo hned jasné, že v tom chci hrát. Nemyslím, že někdy zažiju tak pohlcující natáčení. Měli jsme hodně času na přípravu, v severní Itálii, kde se vše odehrává a kde taky bydlí režisér Luca Guadagnino, jsem mohl strávit několik týdnů.
Přijel jsem dřív než můj kolega Armie Hammer, našel jsem si tam oblíbená místa, a když pak Armie dorazil, provázel jsem ho po okolí a náš vztah trochu kopíroval vztah našich postav. Mohli jsme naši chemii vybudovat přirozeně, stali se z nás opravdu blízcí přátelé.
Byl jste nervózní z milostných scén ve filmu?
Viděl jsem Lucovy předchozí snímky Mé jméno je láska a Oslněni sluncem, takže jsem věděl, že sexualita a smyslnost u něj vždy slouží příběhu, že nejsou oplzlé. I tady milostné scény vyjadřují, čím naše postavy procházejí, neexistují ve vakuu. Navíc v rukách Lucy i Armieho jsem se cítil naprosto bezpečně.
Co jste se od Armieho Hammera naučil?
Ani ne tak způsob hraní, jako spíš způsob, jak se chovat jako muž. Herectví je zvláštní profese a Armie se v ní pohybuje ještě od mladšího věku než já. Ve světě šoubyznysu se umí dobře orientovat. Kdybych někdy potřeboval radu, vím, že se na něj můžu obrátit.
Kolik jste do postavy Elia otiskl sám ze sebe?
To vám neřeknu, nedokážu se na sebe dívat nezaujatě. Pamatuju si, jak jsem se jednou díval na jednu scénu se sestrou, cukl jsem sebou, když jsem viděl, co jsem v ní udělal, a moje sestra vůbec nechápala, co mi vadí.
Jak podle vás příběh ovlivňují osmdesátá léta, v nichž se odehrává?
Luca v té době vyrůstal. Měl v hlavě určitou koláž obrazů a hudby, které pro něj znamenaly dospívání. Osmdesátá léta také znamenají, že ve filmu nemáme mobily. Což je dobře, sekvence s mobilními telefony mě ve filmech nebaví.
Film je koprodukce, mimo jiné italská a americká. Cítíte rozdíl mezi evropskými a americkými režiséry?
Nenatočil jsem toho ještě tolik, abych na to mohl pořádně odpovědět. Každý režisér je jiný. Lucovu režii neurčuje ani tak jeho národnost, jako jeho jedinečnost. Pracovat s ním je jako točit s filmovým historikem.
Mám spoustu přátel, kteří žijí herectvím, ještě jsem ale nepotkal někoho, kdo by tak moc žil filmem jako on. Když jsme na festivalu Sundance vedli o snímku debatu, na pár sekund jsem přestal dávat pozor, a když jsem zase začal poslouchat, Luca najednou mluvil o Hitchcockovi a jeho vlivu. Já se jen divil, jak se k němu dostal.
Při natáčení Dej mi své jméno jsem se cítil být součástí mezinárodní filmové komunity, která rozumí historii filmu i jeho pozici ve světě.
Snímek získal čtyři oscarové nominace, skvělé ohlasy ovšem sbíral už od premiéry v lednu 2017 na Sundance. Jaký vliv měl na vás tak okamžitý úspěch?
Na prvním festivalu jsem byl z reakcí hodně nervózní. Z Utahu jsem po třech dnech odjížděl ještě hubenější, než jsem. Když nám tam ale na diskusi jeden člověk řekl, jak by si přál mít v mládí takového otce jako Elio, došlo mi, že ten film má sílu se lidí dotknout. Díky tomu úspěchu jsem pak byl schopný si další promítání užít už bez starostí.