Hlavní obsah
Petra Buchtu proslavil seriál Ulice. Foto: archiv Petra Buchty

Herec Petr Buchta: Vrahy a narkomany hraju docela rád

Chybělo málo a byl z něj házenkář. Nakonec vystudoval herectví a na svém kontě má hlavně role vrahů a narkomanů. „S mým obličejem to snad ani jinak nejde,“ směje se pětatřicetiletý rodák z Karviné, který přiznává, že svou povahu musí držet na uzdě.

Petra Buchtu proslavil seriál Ulice. Foto: archiv Petra Buchty
Herec Petr Buchta: Vrahy a narkomany hraju docela rád

Jste z Ostravska. Měl jste v rodině horníky?

Ano, dědeček byl havíř a babička sice nefárala, ale dělala v tom průmyslu také. Podle mě jsou horníci velcí borci.

To jste si mohl herecky vyzkoušet ve filmu Dukla 61 o důlním neštěstí v Ostravě.

Ano, fárali jsme v Rakovníku do hloubky sto metrů. Točilo se v dolech na lupky (žáruvzdorné jílovce - pozn. red.), které byly nejpodobnější těm, kde se v 60. letech těžilo uhlí. V těch bychom točit nemohli, je tam velké vedro a hrozí nebezpečí výbuchu. K horníkům mám fakt respekt, protože sfárat každý den pod zem není jen tak. Venku je třeba leden a minus deset, v dole vedro, skok třeba o šedesát stupňů. Natáčení bylo boží, jsem rád, že jsem u toho mohl být, a režisér Ondříček je skvělý.

Pocítil jste obavy?

Úplně první natáčecí den, kdy jsme měli sfárat, jsme byli všichni trochu nervózní. Ale uklidnil nás Bob Mikluš, který už to měl za sebou a říkal, že je to v pohodě. Přesto jsme trochu neklid cítili. Pod zemí jsme strávili dvanáct hodin, od té doby to bylo v po hodě.

Jako vnuk horníka jste byl pod zemí poprvé?

Ano. Kdysi se sice mohlo jít do dolů na exkurzi, ale bylo to organizované. Že by mě děda vzal pod zem, to nešlo kvůli bezpečnostnímu riziku. Navíc jsem se narodil, když už děda s hornictvím končil, i když si pamatuju na jeho černé linky pod očima. Dlouho jsem nechápal, že je má od těžké práce.

Jak se synek z hornické rodiny stal hercem?

Jsme hornicko-řidičská rodina. Táta je řidič autobusu a jeho táta byl také. Já dlouho nevěděl, co chci dělat. Hrál jsem házenou, do žádných dramaťáků jsem nechodil. Karviná, odkud jsem, je jí proslulá, rodí se tam dobří házenkáři. Miloval jsem sport, házená mě bavila, ale řekl jsem si, že zkusím konzervatoř. Jednou a dost, když to nevyjde, už to nebudu opakovat. No a ono to vyšlo, za což jsem moc rád.

Svou práci miluju. Potkávám zajímavé lidi a podívám se na místa, kam bych se normálně nedostal. Ať už to byly hornické doly, nebo nedávno Lotyšsko. Tam jsem měl možnost natáčet film Rok před válkou režiséra Davise Simanise. Ve filmu hraju v lotyštině, ale také v němčině a ruštině. Předem ale bylo domluveno, že mě předabují kvůli přízvuku.


Rolí vrahů a narkomanů za sebou máte dost. Jste v takové škatulce?

Ono to s tím mým obličejem ani jinak nejde. (směje se) V detektivkách jsem vždy hrál záporné postavy. Mrzí mě, že zatím nenatočili seriál, kde by byl feťák zároveň i policista, to by mě bavilo. Mohl bych hrát víc než někoho zabít, případně se ufetovat k smrti. Nedávno jsem dotočil seriál Po hlavě, byl to takový experiment.

Ve filmu Dukla 61 si vyzkoušel těžkou práci horníka.

Foto: Profimedia.cz

Experiment? V čem?

Divák poprvé vidí do mozku hlavního hrdiny. Ten mozek hraje Igor Chmela, a vystřihl ho luxusně. Nehraju tam vraha ani feťáka. Ale hraju je rád.

Neztotožní si vás diváci s nimi?

Někdy ano. Třeba v Ordinaci jsem zabil jednu z nejoblíbenějších postav, a to pak na mě řvali vrahu. V Modrém kódu hraju doktora. Super, říkal jsem si. Pak mi řekli, on to nebude úplně klaďas. O. K., ale je to doktor, těšil jsem se. No, a už jsem podle scénáře zabil dva lidi, ale neúmyslně samozřejmě. Že i jako doktor někoho zabiju, to jsem fakt nečekal.

Působil jste v těšínském divadle. Co bylo hlavním impulsem k přesunu do Prahy?

Po škole jsem hrál v těšínském divadle, bydlel v Ostravě, a poté, co jsem vyhrál konkurz na jednu z postav do Ulice, jsem začal pendlovat mezi Ostravou, Těšínem a Prahou. Bavilo mě to. Trávit čas ve vlaku mi přišlo fajn. Hodinu jsem spal, hodinu koukal z okna a hodinu se učil texty. Anebo si četl, život na cestě mě bavil.

Pak mi z Ulice nabídli smlouvu na další sezonu, a tak jsem se přestěhoval do Prahy. Začal jsem zkoušet v Národním divadle v Kolovratu a tam se potkal s panem Hartlem, za což jsem strašně rád, protože to je pro mě současný nejlepší český herec. Je to geniální a slušný člověk, nechci přehánět, ale úplně jsem se do něj zamiloval. Stejně tak moje kamarádka Kristýna Podzimková, která tam hrála se mnou.

Nevyčítají vám to Ostraváci?

Mám takové přátele, kteří na Prahu nenadávají. Když jsem pendloval mezi Ostravou a Prahou, bylo to vtipné. V Praze jsem zaslechl něco o krátkých zobácích, no a na Ostravsku zase: Á, Pražáček přijel. Jednou jsme se s jedním kameramanem klasicky prudili ohledně Prahy a Ostravy. Po chvíli jsme se shodli, že budeme prudit Brňáky. Tedy nic proti Brnu! (směje se)

Ve Švandově divadle máte ve hře Na Větrné hůrce roli mladého muže, který je vážně nemocen. Co vám ta role odkryla?

Je to režírováno režisérem Františákem tak, že ten mladík, Linton, je do nemoci nucen intrikami hlavního hrdiny, takže není zprvu nemocný, jen to hraje. Pak se stane, že nemoc skutečně přijde. Mně to odhalilo, že se nemá předstírat, že člověku něco je, když není. Už se mi to stalo i v dětství. Abych nemusel do školy, simuloval jsem, a pak hned onemocněl. Mysl je silná, když ji má člověk srovnanou, je to fajn.

A co si přejete právě teď vy?

Aby lidi byli k sobě neustále tak milí. Teď si pomáhají a já bych chtěl, aby to vydrželo. Nechci znít jako snílek, ale bylo by to fajn. Zlost umí mít velkou energii. Já sám jsem býval velký ner vák. Jakmile se do názorů zapojí emoce, je to špatně.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků