Hlavní obsah
Tatínek třeťačky Alice a pětileté Aničky nevyhledává zájem médií. Ve skutečnosti je milý společník. Foto: Jan Handrejch , Právo

Herec Adrian Jastraban: Rodina mi pomohla se nezbláznit

Postavu Bedřicha v Ulici hraje už patnáct let. „Snažím se, aby lidé odlišovali, co je seriálová postava a co já,“ říká dvaapadesátiletý rodák z Banské Bystrice. V ateliérech, kde se úspěšný seriál natáčí, jsme si povídali také o jeho dalších rolích, třeba o Dubčekovi, kterého ztvárnil ve stejnojmenném filmu.

Tatínek třeťačky Alice a pětileté Aničky nevyhledává zájem médií. Ve skutečnosti je milý společník. Foto: Jan Handrejch , Právo
Herec Adrian Jastraban: Rodina mi pomohla se nezbláznit

Nebude vám vadit, když začnu poněkud intimní otázkou? Kdy naposledy jste podstoupil urologické vyšetření?

Ježišmarjá, to je otázka… (usilovně přemýšlí) Víte, že asi nikdy? Fakt, na urologii jsem ještě nebyl.

Aktuálně řeší vaše postava Bedřicha Lišky v Ulici, dosud zdravý mužský, rakovinu prostaty. Jak se s nepříjemným sdělením vyrovná?

No, ať jsou diváci překvapení. Snad můžu prozradit, že to dopadne dobře. Sám nevím, jak bych se s takovou zdravotní lapálií vyrovnával. Jsou lidé, kteří o svých zdravotních problémech vůbec nemluví, jinému pomůže vybrečet se někomu na rameni.

Jako Bedřich s bývalými partnerkami v seriálu Ulice – s Alicí (Eva Hacurová) a Aničkou (Ljuba Krbová).

Foto: TV Nova

Bedřich je v Ulici od samého počátku. Přitom původně šlo o epizodní příběh.

To je pravda. Mělo jít o epizodní záležitost o vině a odpuštění, kdy se dostane z vězení a chce začít nový život. Prožívá problémy s otcem, který se s trestaným synem těžko srovnává.

Herec Václav Mareš, seriálový otec Bédi, po čtyřech letech natáčení zemřel. To musí být šok nejen pro scenáristy, ale i pro toho, kdo mu stál herecky po boku…

Šok to byl především pro jeho rodinu. Pan Mareš si nestěžoval, o chorobě nemluvil, i když jsme tušili, že něco není v pořádku, protože dost zhubnul. Já určitou únavu a vyčerpání připisoval i jeho věku, dožil se 68 let. Bylo to rychlé, zemřel na rakovinu.

S Bedřichem jste strávil víc než patnáct let. Jaké to je, máte s ním něco společného?

Pěkné, jen se snažím, aby lidé odlišovali, co je seriálová postava a co já. Když máme nějaká společenská setkání, chci, ať mě berou jako Jastrabana, a ne jako Lišku. Spoustu věcí bych řešil a prožíval jinak.

Adrian Jastraban

Foto: Jan Handrejch, Právo

Přejděme k vašim dalším rolím. Byla náročná příprava na ztvárnění hlavní postavy ve filmu Dubček z roku 2018?

Na přípravu jsem měl málo času. Zavolali mi v květnu a točit se začalo v červnu. Není jednoduché vytvořit historickou postavu, na druhou stranu k Dubčekovi existuje spousta dokumentů a záběrů, kde jsem se mohl inspirovat. Kdybych měl hrát třeba Jindřicha VIII., těch pramenů by asi moc nebylo. (směje se)

Já Dubčeka nezažil, byl jsem malý kluk. Po roce 1989 už mě politika tolik nezajímala, takže jsem ho až tak nevnímal. Musel jsem proniknout do jeho výrazu státníka, který má při jednání poker face. Bez výrazu pozoruje okolí, jen oči těkají ze strany na stranu.

Musel jsem i rychle zhubnout, protože on měl tělo atleta, sportovní nadání, dobře plaval. Jeden z úkolů zněl: suverénně skočit do bazénu. Věděl jsem, že tohle nedám, i kdybych se snažil sebevíc. Plavu normálně, nic moc, každopádně nedokážu skočit šipku, aby měla ten správný styl. Nakonec ji za mě zvládnul kaskadér a k jeho tělu dali moji hlavu.

Bylo těžké zhubnout za tak krátkou dobu?

Naštěstí dnes existuje spousta preparátů, které člověku umožní rychle shodit. Užíval jsem proteinové doplňky, kde je zastoupeno vše, co tělo potřebuje. Podařilo se mi zredukovat osm kilogramů.

Vyloženě záporný domovní udavač v nedávno uvedené trilogii Herec se z vaší dosavadní tvorby hodně vymyká…

Ani ne, už jsem si zahrál i vraha v Četnických humoreskách. Pak v Případech 1. oddělení úchyla, který si fotil mrtvoly na pitevně. Od prostitutek se nechal bičovat, oděný do latexu. Zajímavé je, že vždycky mě do vyšinutých exotů obsadil režisér Peter Bebjak, který točil i Herce.

Adrian Jastraban

Foto: Jan Handrejch, Právo

Divácky vděčná komedie Účastníci zájezdu přinesla zajímavou příležitost zahrát si gaye. S Mírou Noskem se podařilo vytvořit vtipnou dvojici.

Pozvali mě na casting, přičemž mi poslali dvě scény ze scénáře, ale nenapsali, jakou roli se mám naučit. A protože se mi pozdávala role zpěváka, já si připadal spíš jako rocker než cokoliv jiného, šel jsem na zkoušku s jeho naučeným textem. Dost mě překvapilo, když mi řekli, že budu gay. Možná to nakonec bylo lepší, asi bych se zbytečně stylizoval.

Pocházíte z Banské Bystrice, významného historického centra Slovenska. Před epidemií to byl jeden z nejatraktivnějších turistických cílů v zemi. Kdy jste tam byl naposledy?

Loni v září, když jsem vezl do Prahy maminku, aby tam nežila sama. Už půl roku seděla doma zavřená, aby se nenakazila, nechtěl jsem tuhle její izolaci prodlužovat. Chováme se velmi opatrně, rozvážně i kvůli ní, ale přece jen je lepší, pokud může být alespoň občas s rodinou a s vnučkami. Má možnost s námi prožít víkend, vyvezeme ji na výlet.

Ve středověku se prý říkalo: „Zaživa v Bystrici, po smrti v nebi.“ Co máte v rodném městě nejraději?

Okolní přírodu. Osm kilometrů od Banské Bystrice je taková hornická vesnice Špania Dolina, která je zapsaná v seznamu UNESCO. Vede tam jen slepá silnice. Tam jezdíme každý rok, to je moje nejoblíbenější místo. Banská Bystrica je město, kde jsem se narodil, poprvé políbil děvče, poprvé se opil s kamarády. (směje se)

Původně vaše kroky nevedly k činohernímu herectví, ale ke studiu loutkoherectví…

U původního oboru šlo o souhru náhod. Po revoluci jsem si myslel, že všechno je možné, protože se svět otevřel. Kamarád, který pracoval jako kulisák v loutkovém divadle, mě přihlásil k nim do konkurzu, aniž jsem to věděl. Ještě jsem za sebou neměl vojnu, tak mi řekli, že mě nevezmou, ale že to není marné. Do té doby jsem loutkařinu bral jako recesi. Kamarád mi řekl – pojďme na vysokou školu loutkoherectví v Bratislavě. Já se sice trochu styděl, ale nakonec jsme si řekli, že bude bezvadný holkám vyprávět, kam se to hlásíme.

Pak jsem se rozhodl pro přestup do Brna, došlo mi, že bych chtěl loutkoherectví dělat ne tak konzervativně, jak se vyučovalo v Bratislavě. Potom mě režisér Ivan Balaďa, původem taky Slovák, angažoval do olomoucké činohry.

Adrian Jastraban

Foto: Jan Handrejch, Právo

Uměl byste svým dvěma dcerkám zahrát loutkové divadlo?

Hraju ho, protože dostaly od jedné babičky asi před třemi lety loutkové divadlo k Vánocům. Vlastně nemám vyhnutí. Teď už spíš holky hrají samy, třeba předváděly koblížka, jak šel do světa. Spíš soupeříme o světlo ramp v naší rodině. (směje se)

Přinesla vám pandemie víc času stráveného s rodinou?

Ano, samozřejmě, nikdy jsem s rodinou netrávil tolik času jako během pandemie. Člověk na chvilku zapomene na ta hrozná čísla a na to, co ti piloti naší lodi vymyslí. Bylo báječné hrát deskové hry, vymýšlet holkám náplň, když bylo venku hnusně. Nemohly si hrát s kamarádkami, neměly to jednoduché. Čas s rodinou mi pomohl se nezbláznit.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků