Článek
Je známý především tím, že smysluplně propojuje zvukovou a obrazovou stopu i hmotný objekt. Ovšem nutnou podmínkou toho, aby podstata jeho děl vynikla v plné kráse, je dostatečně rozlehlý výstavní prostor.
Proto zvolili organizátoři pro prezentaci dlouhou a širokou halu. Tak vypadají industriální prostory velkých fabrik. V jejím čele svítí obří obrazovka, na které běží audiovizuální smyčka. Bledé světlo obrazovky koresponduje se stejným osvětlením na stropě interiéru.
Po stranách dlouhé lodi visí velkoformátové obrazy s abstraktními motivy. Jsou na nich různobarevné skvrny, které se vzájemně prolínají. Výtvarná technika mírně připomíná pointilismus. Ovšem ve zvětšené formě, protože jednotlivé body netvoří celek, ale naopak akcentují napětí, kontradikci a dynamiku. Dalo by se to charakterizovat jako jednota a boj protikladů zhmotnělý malířskými barvami na papíře či plátně.
Volný interiér haly vyplňují prostorové objekty. Jsou rozmístěny tak, aby byl mezi nimi velký odstup. Návštěvník má dost času promyslet si, co vlastně dílo vyjadřuje. Názvy mu v tom mnoho nepomohou, protože termíny jako Prostorová partitura vyjadřují spíše určitý vnitřní pocit než jasně danou ideu.
Ovšem Grygarova díla fungují nejlépe, když jsou pospolu a propojuje je vizuální kontakt. Celková výtvarná koncepce připomíná vnitřní vybavení gotických nebo barokních kostelů a chrámů.
Místo oltáře však bliká chladně obrazovka, velkoformátové obrazy po stranách evokují vyobrazení křížové cesty a prostorové objekty zase vypadají jako abstraktní sochy andělů či světců.
Nicméně v tomto případě jde o striktně postmoderní chrám. Ovšem i v něm lze meditovat a přemýšlet. O současném světě i o úloze jedince v něm. Protože planetu zahltila mediální smršť bez jakékoli kontroly a my se v něm ztrácíme. Stejně jako zvuk i obraz v reálném a věčně plynoucím čase.