Hlavní obsah
Giacomettiho sochy jsou typické syrovým povrchovým zpracováním (Hlava muže). Foto: Jan Šída, Právo

Giacometti v Praze: Až na úplné dno hluboké propasti

Švýcarský malíř a sochař Alberto Giacometti (1901–1966) patří k nejvýznamnějším tvůrcům dvacátého století a také k jedněm z nejdražších umělců současnosti. Národní galerie Praha ve spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti připravila premiérově jeho českou retrospektivu.

Giacomettiho sochy jsou typické syrovým povrchovým zpracováním (Hlava muže). Foto: Jan Šída, Právo
Giacometti v Praze: Až na úplné dno hluboké propasti

Giacomettiho tvorba je specifická a snadno rozpoznatelná. Výrazné figury jsou protažené až do předimenzované vertikály, jejichž povrch je nahrubo opracovaný tak, že evokuje popálenou kůži. Hrubý povrch využíval třeba i francouzský sochař Auguste Rodin nebo náš František Bílek. Ale oba zachovávali realistický vzhled postavy.

Giacometti šel jinou cestou. Zredukoval hmotu na samotnou hranu vizuální uchopitelnosti. Odklonil se od realistického zobrazení, protože uměleckou tvorbu chápal jako závislou především na vidění samotného autora.

Z Giacomettiho výstavy.

Foto: Milan Malíček, Právo

Kurátorka výstavy Catherine Grenierová to dokonce charakterizovala tak, že Giacomettiho originalita tkví v balancování na samém okraji propasti mezi uměním a skutečností. Dalo by se říci, že neváhal sestoupit až na úplné dno výše uvedené propasti, aby prozkoumal možnosti, které mu tento extrém umožňuje.

Výrazným kladem výstavy je, že návštěvníkovi ukazuje autorův výrazový posun a hledání té pravé a pro něj ideální estetické formy.

Syrová neučesanost

Portréty, které vznikly v prvním desetiletí minulého století, vycházejí z impresionismu a pointilismu. Busty ze stejného období vycházejí z klasického sochařského pojetí a ničím nevybočují z obvyklých sochařských manýr. Ke zlomu dochází až ve třicátých letech, kdy se u některých z nich začíná projevovat určitá syrovost až neučesanost ve zpracování. Prošel si i kubistickým obdobím, které na výstavě reprezentují sádrové skulptury z dvacátých let. I ty však podléhají běžnému stylovému rukopisu.

Ovšem Giacometti, tak jak ho zná široká veřejnost, se objevuje až v padesátých a šedesátých letech minulého století. Hlava muže (Lotar I) z období 1964 až 1965 představuje mužskou bustu s velmi expresivním výrazem ve tváři. Ovšem stále jde o obvykle pojatou sochu z bronzu.

Giacomettiho dílo na výstavě v Praze

Foto: Milan Malíček, Právo

Zato bronzové Čtyři ženy na podstavci z roku 1950 již mají klasické „giacomettiovské“ znaky. Figury připomínají hrubé vánoční olověné odlitky. Jsou to v podstatě jen siluety či symbolické stíny. Stojící žena (1951–1952) připomíná klasickou lidskou postavu mnohem více. Má obvyklé proporce, ale všechno je protažené do výrazné vertikály.

Jako korunování sochařova díla působí na konci expozice bronzový Kráčející muž I z roku 1960. Socha je umístěna na bílém pozadí, aby tmavá silueta mnohem lépe díky kontrastu vynikla. Je nasvícena tak, že vrhá několik stínů, takže díky architektonickému zpracování výstavního prostoru i světelným podmínkám vznikl mnohotvárný obraz jediného předmětu.

Alberto Giacometti ve svém vrcholném tvůrčím období tím, že posunul zobrazovanou realitu až na samotnou hranici srozumitelnosti, jitří v člověku nejen city, ale nutí ho i přemýšlet. O podstatě lidského fyzična, o jeho umístění v makrokosmu a v neposlední řadě i o roli, kterou v něm stejně jako malá sádrová figurka hraje.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků