Článek
Předlohou k vašemu nejznámějšímu představení Tchourai se staly vaše životní zážitky přepsané básníkem Xavierem Orvillem do poetických a symbolických obrazů. To je dost nezvyklý způsob vzniku taneční inscenace. Jak k tomu došlo?
Ráda spolupracuju s umělci z různých zemí i různých profesí. Je to pro mě nesmírně obohacující. Mezi své spolupracovníky řadím nejen literáty, ale také architekty, módní návrháře, sochaře, filmaře. Setkání s Xavierem Orvillem bylo pro mě velice inspirující. Z naší konverzace a dopisů nakonec vznikly texty, z nichž jsme s choreografkou Sophiatou Kossoko vycházely při vzniku mého sólového vystoupení.
Věřím, že vše se dá zatančit. I slovo. Svým studentům říkám: "Řekněte každý nějaké slovo. To slovo zatančete a z těch zatančených slov pak během lekcí složíme básně." Každý je toho schopen, protože to netančíme my, ale naše duše.
Vaše poslední inscenace nazvaná Fagaagal čerpá z knihy Boubacara Borise Diopa...
Fagaagal znamená ve volofštině genocida. Nikdy by mě ani nenapadlo sáhnout po knize s takovým tématem. Ale pak se mi náhodou dostala do rukou právě kniha Boubacara Borise Diopa Murambi, le livre des ossements (Murambi, kniha o tom, co zbylo), která vypovídá o genocidě ve Rwandě. Její svědectví mě šokovalo natolik, že jsem se rozhodla spolu s japonským choreografem Kotuem Yamasakim vytvořit podle ní inscenaci. Vždyť z nás všech se za určitých okolností mohou stát zabijáci.
Co chcete svým pohybem vyjadřovat? Jaké básně by to měly být?
Je toho hodně. Pokouším se nalézt všechny nuance, které lze tělem cítit a vyjádřit: svítání, poledne a soumrak života. Kulturu a individualitu. Mé tělo se stává perem, kterým píšu svou báseň do prostoru. Znovu a znovu. Teď přemýšlím hlavně o Fagaagal.
Ukázky z textů Xaviera Orvilla, které mapují základní "pohyby" v životě Germaine Acogny:
První pohyb
Když tančím, tančím proti zlovůli, proti aroganci a hlouposti, proti bolesti zubů i srdce - tance provázené několika nebeskými měsíci, tance, které překročily oceány a rozbořily pevnostní hradby a které prokazují sílu svého emočního působení slzami, jež ždímají z nevěrných. Proto mě někteří nazývají šílenou, ale já jsem pouze trochu navštívena úzkostí a miluji tanec...
Cítila jsem, že poznávám svět pohybem. Jeho obrazy a zvuky vyživovaly mou krev do omamujícího vytržení, v závratných skocích mě vzpínaly až k Měsíci. Protože jsem tak dlouho tančila po planetách encyklopedií, připadalo mi, že už všechno znám, o životě, o hvězdách, o zvířatech i o lidech, avšak pak mě Abdulaye jednoho dne připravil o mou nevinnost a mně zůstaly jen oči pro pláč. A tehdy jsem si uvědomila, že neznám vůbec nic.
Druhý pohyb
...Kráčela jsem přímo vpřed, nevědouc kam. Jakýsi hlas mi radil: "Kdykoli nevíš, kam vlastně jdeš, ohlédni se zpátky, tam, odkud jsi vyšla." Avšak já jsem nedokázala vidět, odkud přicházím, neboť vedro a prach, co mě oloupily o všechno, rozechvívaly krajinu ve všech čtyřech základních směrech. (...) Naučily mě abecedu znaků, rozluštily pro mě hádanky lidských tváří, vůní, příběhů, strážních hesel. Přiměly mě k tomu, že jsem nastokrát prošla pahorkatinami proměn, a pak mě zanechaly na dně kamenných hvězd, kde čekal můj osud, hrozící mi sežehnout oči.
GERMAINE ACOGNY
Germaine Acogny je francouzská tanečnice a choreografka s beninsko-senegalskými kořeny. Je nazývána matkou současného afrického tance. Kvůli svému uměleckému projevu musela čelit společenským předsudkům, ale už ve svých osmnácti letech byla povolána tehdejším osvíceným prezidentem Senegalu Senghorem, aby ve službách francouzského tanečníka a choreografa Maurice Béjarta proslavila africký tanec.
Do roku 1982 vedla školu Mudra Afrique, kterou v Dakaru založil právě Béjart. Se svým mužem Helmutem Vogtem pak založila ve francouzském Toulouse Školu tance a tanečního divadla Třetího světa. Před deseti lety spolu také v senegalské vesnici Tubab Dialaw uvedli v život Mezinárodní centrum pro africký tanec, které je jedinou profesionální školou pro tanečníky v celé Africe. Je uměleckou šéfkou tanečního souboru Jan-bi.
Vybrala a přeložila Lucie Němečková.