Článek
Svými objekty nic nezpůsobuji, nýbrž vytvářím novou skutečnost, stojí na jedné z bílých stěn výstavního sálu. Jde o citaci Radka Kosiny, jednoho z vystavujících. Tato teze by mohla být ideálním mottem celé kolekce.
I když autoři pocházejí z různých dob, výtvarných východisek a používají odlišné materiály (umělá hmota, plexisklo, sádra, fólie či bioplast), spojuje je touha pracovat s geometrickým tvarem v určitém prostoru tak, aby donutili pozorovatele dívat se na objekt odlišně a z jiných estetických hledisek.
Protože názvy jednotlivých děl nelze brát v žádném případě jako vodítka (Melancholie, Spiraloid III či Uspořádání), musí se každý s dílem, respektive s jeho ideovou podstatou vypořádat sám za sebe. Ovšem s nejistým výsledkem.
Tak jako v případě objektu Vladimíra Škody Kora (1995– 1996), který tvoří vypouklé zrcadlo z nerezové leštěné oceli a zavěšená koule. Ta při pohybu vzduchem deformuje už tak zkreslený obraz prostoru. Člověk stojící proti dílu se zobrazuje vzhůru nohama, tak jak je to u starých analogových aparátů Flexaret. Ovšem pomyslný snímek si už každý vyvolává ve své vlastní mysli.
Výtvarník Rudolf Valenta, jenž strávil mládí na Ostravsku, pracuje také s kovem. Ovšem v jakési odlidštěné podobě. Proměna (1967) je vytvořena ze svařované oceli, která svým šedým chladem připomíná industriální monumenty ocelového srdce republiky.
Na výstavě nechybí ani objekty, které naopak sázejí na, někdy až vyzývavou, barevnost. Dřevěný totem Architekton I z roku 1968 od Eduarda Ovčáčka využívá pouze jednu barvu, totiž výraznou červenou, zatímco František Kyncl svou Prostorovou strukturu z první poloviny sedmdesátých let spletl z modrých, zelených či červených plastových tyčinek. Obří krychle s prolamovanými stěnami připomíná klasická kubistická díla, ovšem toto je pojaté jako postmoderní objekt.
Výstava ukazuje, že pracovat s minimalistickými geometrickými tvary a často jen s jednou dvěma barvami nemusí být nuda. Pokud má ovšem výtvarník invenci a tvůrčí potenci.