Hlavní obsah
Portrét Libuše Jarcovjákové. Foto: Josef Horázný

Fotografka Libuše Jarcovjáková: Nedořečenost miluju úplně nejvíc

Jednou z hvězd padesátého ročníku mezinárodního festivalu fotografie ve francouzském Arles se stala šestasedmdesátiletá česká fotografka Libuše Jarcovjáková. Na své výstavě nazvané Evokativ, k níž vychází stejnojmenná kniha, odhaluje naprosto odlišný pohled na život v komunistickém Československu.

Portrét Libuše Jarcovjákové. Foto: Josef Horázný
Fotografka Libuše Jarcovjáková: Nedořečenost miluju úplně nejvíc

Na jaká témata a období z vaší tvorby jste se s kurátorkou Lucií Černou zaměřily?

Evokativ je hlavní výstavou v sekci nazvané Moje tělo je zbraň, což také ovlivnilo výběr fotek. Velkolepý gotický kostel sv. Anny má devět kaplí a ty jsou tematicky rozdělené. Mezi více než dvěma sty snímky jsou vietnamští a kubánští dělníci, Romové, fotky z T-Clubu (pražský klub, kde se scházela gay a lesbická komunita – pozn. red.), málo známé záběry z noční Prahy a mých přátel. Soustředily jsme se na vizuální atmosféru života v totalitním Československu od roku 1970 po revoluční období.

Nechybí snímky ukazující mé osobní vztahy i situace či místa, na kterých jsem se pohybovala. Já totiž vždycky fotila buď tam, kde jsem pracovala, nebo jsem tam pracovala proto, abych mohla fotografovat. Zkrátka je to velký mix odrážející dvacet let mého života.

Zatím jsou na vaši expozici skvělé reakce, že?

Zdá se, že publikum reaguje velmi dobře. Dokonale naplňuji nejen téma sekce, ale mé fotografie – jak mimo jiné zmínil ředitel festivalu – také nabourávají klišé, která obvykle vztahuje Západ k totalitnímu Československu. Když vidím v kostele komplexnost té instalace, i já sama trošku žasnu. Více než polovina snímků jsou mé autorské vintage zvětšeniny. Sama jsem si je zpracovala, ale nikdy jsem s nimi nic nedělala, protože po nich nebyla poptávka. Je úžasné, když v sedmašedesáti letech najednou můžu tohle celé předvést.

Václavské náměstí v Praze na konci 70. let minulého století.

Foto: Libuše Jarcovjáková

Váš fotoarchiv čítá více než dvacet tisíc snímků. Který z nich vás překvapil nejvíc?

Krabice s negativy pro mě vždycky byly trochu jako černá můra. Kdykoli jsem se před nimi ocitla, měla jsem pocit strašné paniky z toho, že to nemůžu nikdy dát dohromady. Zpracování mého archívu probíhá už několik let. Významnou práci odvedly nakladatelka Barbora Baronová a kurátorka Lucia L. Fišerová při přípravě předchozí knihy Černé roky. S Lucií Černou jsme nyní pro Arles měly jiné zadání a cíle, takže jsme procházely archív znovu.

Obrovským objevem je pro mě kolekce snímků racků na nábřeží, které jsem nafotila jako patnáctiletá holka. Ty fotky vůbec nemají rysy začátečnické práce nějakého studentíka.

Do kterých zaměstnání jste se nechala najmout, abyste mohla fotit?

Pracovala jsem jako učitelka češtiny pro zahraniční dělníky z Vietnamu a Kuby. Několik měsíců jsem s nimi bydlela na ubytovně mimo Prahu, měla jsem tak absolutní přístup do jejich světa. Nebavilo by mě přijít k někomu na návštěvu, pak odejít s fotkami a už se tam nikdy nevrátit.

Stejně vznikaly i snímky z cest na východní Slovensko?

Ano, s pražskými Romy jsem vyrážela za jejich rodinami. Stala jsem se natolik součástí jejich domácností, že mi přestali pózovat, a až v tom okamžiku jsem mohla začít pracovat. Stejné to bylo s T-Clubem. Minimálně půl roku trvalo, než mi bylo umožněno tam fotografovat. Má velká výhoda byla, že mě fotografie nikdy neživila. Měla jsem prostor se s komunitou sžít a čekat na vizuální soulad. Byl to plynulý proces.

Kdo vás k fotografii přivedl?

Oba rodiče byli malíři, vyrůstala jsem ve velice inspirativním prostředí. Fotka pro mě byla cesta, jak dělat umění a nebýt malířka. Tehdy se v Praze konaly zásadní výstavy, vždyť jako národ jsme vždycky měli skvělé fotografy. Milovala jsem Josefa Sudka, hlavně jeho schopnost ukázat esenci obyčejných věcí.

Jaký aspekt je pro vás při tvorbě nejdůležitější?

Vždycky mi šlo o atmosféru, zkratku situace, nedoslovnost, o tajemství. Tu nedořečenost miluju na fotografii úplně nejvíc.

Čemu se v současné digitální době věnujete?

Fotografuju Berlín, v němž jsem pět let žila. Vracím se do míst, která znám. Je to pro mě velký zážitek, protože jsem se po digitálním aparátu vrátila ke klasickému analogu a černobílému filmu. Je to výzva.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků