Článek
Jak byste popsala svou první veřejně vystavenou sérii fotografií, kterou jste nazvala Uvnitř sebe potkávám sebe?
Vznikla, když už se ve mně všechny pocity z lidí nashromáždily natolik, že jsem je musela dostat ven. Fotografie jsou moje výpověď. Snažila jsem se na sebe podívat zevnitř, jak se chovám, jak sama sebe vnímám a jak mě vidí ostatní. Touhle formou se mi podařilo samu sebe nějak zpracovat.
Ve fotografiích můžete vidět klam, smutek, sexualitu, stydlivost, mlčenlivost i prostořekost a impulsívnost. Až mě to trochu vyděsilo, kolik jsem na sebe prozradila.
Fotografka Lenka Bláhová v expozici na Prague Photo.
Na všech snímcích jste vy? Proč máte zavřené nebo maskou zakryté oči a zavřená ústa?
Ano, všechno jsou to autoportréty. I když se říká, že oči jsou do duše okno, já si myslím, že vnitřní pocit a vnitřní krásu lze ztvárnit vizuálně taky jinak. Zavřené oči navíc portrétu dodávají na tajemnosti.
Celá série ještě není dokončena a asi nikdy nebude, protože dokud budu žít, budu zpracovávat sebe, své okolí, všechno, co se mi stane škaredého i pěkného. Fotografiemi své zkušenosti lépe strávím.
Na vašich autoportrétech je zajímavá kombinace barev. S pudrovou bílou kontrastují černá a červená. Proč?
Celé dětství jsem hrála divadlo v brněnské Huse na provázku, kde jsme na představení mívali bílé obličeje a zvýrazněné rysy, takže se mi to nějak přeneslo i do portrétů, kde všechno dotváří prvek krvavé červené.
Fotografky se více otevírají, více odhalují neprvoplánovou ženskost. Chlapi tohle nikdy nedokážou udělat, nikdy nevyfotí tu bolest a smutek, které žena prožívá
Dalo by se říct, že jste touto sérií našla svůj styl?
Nevím, jestli je to můj styl. Od začátku zachycuji sebe, fotografie jsou moje deníky. Začala jsem fotit, když jsem byla v jednadvaceti letech poprvé těhotná. Cítila jsem, že se potřebuji nějakým způsobem vyjádřit. Tak jsem fotila, jak mi roste břicho, u druhého dítěte jsem fotila dokonce i porod.
Jak na vaše znepokojivé portréty reagují diváci?
Málokdy se ke mně dostane nějaká reakce, ale co vím, více oslovuji ženy. Kluci většinou říkají, že dobrý, hezký, originální, ale ptají se, proč to dělám právě takhle, proč se proměňuju...
Právě žena, její proměna i vnímání identity je v poslední době ve fotografii a umění obecně časté téma.
To máte pravdu, začali to reflektovat i galeristi a kurátoři. Fotografky se více otevírají, více odhalují neprvoplánovou ženskost. Chlapi tohle nikdy nedokážou udělat, nikdy nevyfotí tu bolest a smutek, které žena prožívá.
Bláhová
Vaším mottem je Baudelairův citát, že umělec není nikomu odpovědný, leč sobě. Proč jste si vybrala právě tento?
V jeho myšlence jsem pro sebe našla hodně pravdy. Okolí dokáže dost ublížit a na světě je jen málo lidí, kteří to v životě myslí upřímně. Všichni si pořád na něco hrajou, já sama stále narážím vlastní upřímností. Možná je to uspěchanou dobou, člověk nemá čas se zamyslet.