Fotograf Ivan Englich: Semafor pro mě znamená životní štěstí

Dá, protože je mám v archívu. Něco přes osmnáct set, příprava trvala tak dva roky. Jan Kolář vybral na tři stovky a z nich pak Jiří Suchý definitivní počet. Kniha vyjde po půli února.

Podstatnou část mého života a vlastně životní štěstí. Bůhví, co by bylo, kdybych se do něj vlastně nevetřel.

Když v roce 1959 Semafor vznikl, sloužil jsem na vojně. Dostával jsem se do Prahy a žena mi říkala: Tady za rohem, v dnešním Činoherním klubu, je zajímavé divadlo, nechceš se tam podívat? Viděl jsem Člověka z půdy a Škrobené hlavy Jana Švankmajera a napadlo mě, že by to chtělo pár fotek. Pár jsem jich tajně udělal. Došel jsem za Suchým a s malou dušičkou jsem se zeptal, zda by mu to nevadilo. Dělejte je dál, řekl mi pak.

Na jaře 1960 jsem se vrátil z vojny, šéfa provozu dělal Jiří Planner, dneska žije v Americe, tehdy odešel do Německa. A Suchý mi nabídl jeho práci. Dělat fotky byla výsostná možnost, protože tam existovala řada kvalitních fotografů. Mě zasvětil náš slavný fotograf Lukas, také odešel do Ameriky. Musím říct, že mi udělil řadu rad. Byl jsem takříkajíc provozní fotograf.

Obávám se, že nedá. Mám vnuka, je mu 22 let, a jakkoliv ví, oč jde, tak to nechápe. Nemůže! On už ani nechápe, že by měl mít pas a výjezdní doložku, když jede do Rakouska lyžovat. Vysvětlit dobu i jak to fungovalo, to se dost dobře nedá. Politické tlaky byly pekelné, to se nikomu nevysvětlí, k čemu byl kdo tlačen, aby divadlo nezaniklo.

Například Jiří Šlitr nikdy nebyl zaměstnancem divadla, víte to? Byl na volné noze a měl smlouvu na jednotlivá představení. Byl to výmysl geniální. Občas nás nutili, abychom na různých schůzích vystupovali, samozřejmě Suchý a Šlitr. Ten řekl, že nemůže, já to oznámil a tím to skončilo.

Zvláštní morous, vždycky stál v pozadí. Můj vztah k němu měl vývoj. Šéf provozu je nepříjemná postava, protože ostatní nutí, aby byli všude včas, nebo že něco nebude. Přes kamarády jsem mu pomohl uspořádat výstavu v Americe. Dopadla úspěšně, a tím jsem strašně stoupl v ceně. Nikomu jinému nedovolil, aby fotil u něj v ateliéru na Vinohradech – tím se pyšním. Myslím si, že se fotky povedly.

Pro režiséra Janíka Roháče jsem byl také jen ten, kdo „sedí nahoře“. Jednou přiběhl Vladimír Hrabánek, že chce, aby se Jiří Novotný řečený Datel vznesl do vzduchu a tam chvilku počkal. Povídám: „To jsem zvědav, jak ho tam udržíte.“ Protože jsme tam neměli žádná táhla. Za chvíli přišel Roháč celý brunátný: „Kdo rozhodl, že to nebude?“ „Já, nezlobte se, to opravdu nejde,“ odpověděl jsem. Chvilku se díval a povídal: „Co děláte večer, že bychom šli na večeři?“

On byl parní válec a najednou měl člověka, který nepovolí, protože to nejde. Když se natáčelo Kdyby tisíc klarinetů, také chtěl, aby letadla letěla hodně pomalu a bylo mu jedno, že by spadla.

Byl mladíček, tehdy začínal. Takových lidí je víc. Kdykoli se potkám s Karlem Gottem, říkám mu: Karle, dlužíš mně dvě stovky. Už ani nevím, jestli je to tak, je to místo pozdravu. I na něj jsem byl přísný, aby přišel všude včas, ale vztah máme přátelský.

Nebyl příjemný pán a jeho komika se do divadla moc nehodila. To je, jako kdybychom tam vzali Jaroslava Štercla. Také tam dlouho nepobyl, podobně jako Viktor Maurer. Možná proto, že byli profesionálové a divadlo spíš dýchalo takovou zvláštní atmosférou poloamatérismu.

Petru Janů jsem pojmenoval já. Jmenuje se Jana Petrů, jenže tehdy byla zpěvačka toho jména, tak jsem říkal: „Máš smůlu, budeš si to muset prohodit“. V populární hudbě prošla obrovským vývojem, neobyčejně na sobě pracovala. Moc rád jsem měl a mám Naďu Urbánkovou. Kdysi si vymohla, abych ji autem odvezl na festival do Baden-Badenu. Tehdy se učila roli pro film Skřivánci na niti a po chvíli povídá: „Říkej mi nějaké repliky, já se nemůžu učit jen svoje texty.“ Tak jsem povídal: To by mě zajímalo, oč jde; támhle je krásný hrad na skále a tak. Vše dobře proběhlo, ale po natáčení přišla: „To bylo hrozný, já pořád čekala na ty tvoje repliky a oni mi dávali něco úplně jiného!“