Článek
Jak těžké bylo vrátit se v románu Porodní bába do časů 2. světové války?
Šlo o léto roku 1944, o děj v Laponsku z doby, kdy bylo Finsko členem aliance spolupracující s nacistickým Německem. To není historie, na kterou je proč být hrdý. Žilo tam dvě stě tisíc lidí a přibylo sto tisíc vojáků, což zvlášť pro ženy bylo těžké období.
Existoval nějaký předobraz dějů?
Čerpala jsem z osudů své babičky, která se ocitla ve válečné zóně a své zážitky předala sestře a mé matce s tím, že se snažila dívat pozitivně na vše, co se událo. Prošla i extrémními situacemi majícími blízko k hororu. Takže jde vlastně o rodinnou historii spojenou s příběhem lásky s německým důstojníkem, která se jevila v hrozivé válečné situaci jako bláznivá.
Události z té doby jsou dodnes ve Finsku velmi citlivou věcí. Bylo těžké se dostat k faktům z těch časů?
Příběhy naší babičky byly rodinným tajemstvím, ale souvisely s obecnou historií. Poskytovaly příležitost k vykreslení plnokrevných postav v mezní situaci. Pro mě bylo důležité vědomí, že po skončení války babička přistupovala k životu velmi pozitivně, dívala se dopředu, byť měla za sebou hrůzné zážitky. Snažila jsem se pochopit, jak se různé osobnosti pohybovaly v měnícím se prostředí.
V současné české literatuře jsou populární především aktuální témata, vy jste se naopak vydala do minulosti. Proč?
Samozřejmě píšu dnes, vnímám současný život, ale rozhodla jsem se vrátit v čase. Byla to otázka politických změn, které tehdy ovlivnily životy lidí. V Čechách s tím máte v souvislosti s tou dobou rovněž své zkušenosti. Byl to čas spojený s velkou migrací po Evropě, ale i do Ruska a z Ruska. Měnilo se kolektivní vědomí. To pro mě znamenalo velké téma. Přitahovalo mě zjišťovat, proč a jak se vědomí jednotlivých lidí měnilo, jakou úlohu v tom hrála propaganda. Kdo plul s dobou, kdo si zachoval vlastní názor.
Mám ráda velké příběhy, mám ráda expresivní styl psaní. Každý den v té době k tomu poskytoval dostatek námětů. I proto jsem po tomto tématu sáhla.
Je těžké říci, které postavy vám byly nejsympatičtější?
Mám ráda hrdiny, které jsem viděla hlavně v postavě své babičky i matky, když byla malá. Mám ráda lidi, kteří nejsou zvyklí si jenom stěžovat.
Byl to i malý chlapec Alexej Ignatěnko, postava mého dřívějšího románu, jenž se dokázal chovat jako člověk v hrozném prostředí táborů.
O čem budete psát nyní?
Není to román, ale kniha o osudech finských emigrantů v USA v době, kdy tam žilo ještě hodně indiánů. Byli chudí, ale měli určitou vizi. To mě láká.