Fascinováni skutečností. V Olomouci vystavují českou hyperrealistickou malbu

Hyperrealistická malba se dá popsat jako obraz, při jehož tvorbě se autor fixuje na zobrazovaný námět s takovou obsesí, že vzniklý artefakt vnímá divák tak reálně, jako by sám stál před daným výjevem. Například v případě figurálního hyperrealistického sochařství má člověk pocit, že socha, před níž stojí, je živá bytost. U obrazů je zážitek obecenstvem nejčastěji přirovnáván k fotografii nebo barevnému tisku.

Tato pozice vůči zobrazivé malbě a hyperrealistické obzvlášť pochází z dob, kdy se malbě nedostávalo tolik pozornosti a byla považována za přežitou uměleckou formu. Jak ale ukázal další vývoj, byla to obava značně lichá.

Nejde ale ani tolik o náročnost, kterou hyperrealistické obrazy představují pro autora, ale především o to, že vyloučit nebo upozadit jakoukoliv uměleckou disciplínu je krokem zpět a nikoliv kupředu. Každé nové umění má vznikat přirozenou cestou a vyrůst z půdy již známých etap nebo výtvarných stylů.

Český hyperrealismus je dle mého specifický svými zakladateli, dá-li se to tak říct. Oni totiž první obrazy, které lze za hyperrealistické považovat, vytvořili v době, která jim rozhodně příliš nepřála. To mluvím o 70. a 80. letech, kdy se malíři jako Zdeněk Beran, Bedřich Dlouhý, Pavel Nešleha nebo Theodor Pištěk po informálních 60. letech vraceli k figuraci.

Pokud jde o vypíchnutí nějakých zásadních pilířů, tak těmi by pro mě osobně byly asi monumentální Hra s hlávkami od Berana, Scény z manželského života od Tomáše Kubíka, který byl v té době znám tím, že svá plátna maloval výhradně dle živých modelů, a pak také Ofélie od Daniela Pitína, jehož hyperrealistické počátky tvorby si asi veřejnost málo pamatuje. A opravdovým unikátem, který Olomouc nabídne, je zapůjčená trojice portrétů, jež získaly ocenění na mezinárodní soutěži Britské národní galerie BP Potrait Award.

Mimo to jsem také velmi rád za doprovodnou knihu k výstavě, která je koncipována jako zevrubný přehled českého hyperrealismu a čtenář v ní najde víc materiálů, než je schopna poskytnout samotná výstava.

Vnímám to tak, že být umělcem, nezpronevěřit se svému poslání a přitom žít, a nikoliv jen přežívat, je náročné. To ale nikdy nebylo jiné. Dnes je víc možností, ale taky o poznání víc pastí, do kterých lze spadnout. A některé pády, jsou, abych tak řekl, smrtelné. Komerční tvorba vydávaná za vážně míněné umění je jedním z mnoha nešvarů, kterými výtvarná scéna trpí. Stejně tak podléhání trendům, které jsou díky globálním sítím snadno vizuálně dostupné.

Jak se tomu ubránit? Je to asi jen o síle charakteru každého z nás, aby si uchoval to autentické v sobě a neopisoval vedle. O velikosti díla nakonec rozhodne až čas, my už u toho možná ani nebudeme. Pro některé platí, že naštěstí.