Hlavní obsah
V dílech Josefa Zlamala se objevují klasická témata (St. George and the Dragon, 2016). Foto: katalog výstavy

Existenciální dialog v nadčasových souvislostech

Pražská galerie U Betlémské kaple pojala výstavu Josef Zlamal/Alén Diviš, která trvá do 1. září, jako symbolický rozhovor o umění dvou tvůrců, které dělí téměř dvě generace. Oba se zamýšlejí nad existenciálními otázkami lidstva, čerpají z biblických témat a vyjadřují se temným estetickým jazykem.

V dílech Josefa Zlamala se objevují klasická témata (St. George and the Dragon, 2016). Foto: katalog výstavy
Existenciální dialog v nadčasových souvislostech

Alén Diviš (1900–1956) je tvůrce staré školy. Pojímá vyjádření temnoty a tajemství klasickým způsobem, podobně jako třeba Jaroslav Panuška či Felix Jenewein. Jeho figury jsou spíše tušené přízraky, které plují mlžným oparem někde na blatech. Rozšklebené tváře připomínají válečné masky primitivních kmenů, nebo dokonce vybělené lidské lebky. I kytice vypadá jako masožravá dravá rostlina než vonící puget. Proto je výtvarník ideálním ilustrátorem děl Edgara Alana Poea, Karla Jaromíra Erbena či 2. knihy Mojžíšovy. Archaická temnota těla i duše má v tomto případě zvláštní nostalgicky zašlé kouzlo.

Dílo Aléna Diviše působí až snově (Mořské panny).

Foto: katalog výstavy

Výtvarník Josef Zlamal patří ke generaci současných tvůrců. Stejně jako Míla Fürstová nebo Hynek Martinec již dávno svou prací přesáhl hranice naší domoviny. Donedávna vystavoval společně se sochařem Richardem Stiplem. Tentokrát si k dialogu vybral jiného partnera.

Možná bychom to mohli chápat jako začátek další etapy jeho kariéry. Tu mohou zhmotňovat i jeho nová díla. Na rozdíl od dříve vytvořených, která využívala především černobílého kontrastu, tentokrát tvůrce zapojil i další barvy.

Přesto s nimi pracuje velmi střídmě, jako by měl obavu, že příliš barevný obraz bude přitahovat pozornost na nepravých místech a pozorovateli tak unikne podstata.

Dílo Černé labutě ukazuje dva mrtvolně se rozkládající ptáky, z lebky jednoho z nich trčí odumřelé oko a z druhého hluboký prázdný oční důlek. Jejich těla se roztékají a propadají se do beztvarých hrud. Jako podklad použil výtvarník Josef Zlamal narůžovělou barvu, jež působí jako rozmazané šmouhy krve.

Obraz Antonius Block je portrét muže, jehož tvář je rozežraná smrtí jako leprou. Vyhaslé oči a červené, bílé a hnědé šmouhy na těle už ho posílají na druhou stranu řeky Styx.

Ačkoliv oba výtvarníci mluví podobnou řečí, používají k tomu jiné výrazové prostředky. Diviš se opírá o starosvětskou funerální noblesu, zatímco Zlamal o syrovou a nekompromisní postmoderní dekadenci.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků