Článek
Skupina byla na vrcholu na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy udávala tempo synthipopového vpádu do středního proudu. Proměnila tehdy své koncerty v parádní barevnou podívanou a štěstí bylo na její straně i z pohledu dějepisného, neboť populární hudba v osmdesátých letech na nasládlý zvuk dala.
Existence Erasure v dnešní době ale připomíná spíš sraz přátel ze střední školy. Z dlouhé chvíle a ve snaze utéci před blížící se starobou při něm nahráli nové album, čímž se jen opět přesvědčili, že už dávno nemají co říct.
Budiž přáno jejich snaze dosíci chytlavého popového popěvku, vhodného do těch nejhrůzostrašnějších výtahů a závodních jídelen. Nic proti ukázkové bezpohlavnosti všech jedenácti skladeb na desce. Těžko co namítat vůči neškodným a bezkrevným hlasům protagonistů, nicméně slyšet to lze maximálně tak jednou.
Nightbird nemá srdce. Bije uměle a nepravidelně, neboť se z hudebního materiálu vytratilo bývalé chlapské vzrušení. Nebýt na přehrávači displeje a jeho schopnosti opisovat přehrávaný program, sotva by jeden poznal, která píseň právě v reprobednách zurčí. Jedna je jako druhá, pletou se sobě navzájem a teprve poslední dvě (Sweet Surrender a I Bet You're Mad At Me) trochu evokují zklidněnou polohu starších pánů milujících střední proud a všechny ty krabičky, které hrají samy. Pro současnost je to málo.
Smutněme nad zprávou, že zpěvák Andy Bell je HIV pozitivní, ale nové album při tom raději neposlouchejme.
Erasure: Nightbirds
Erasure: Nightbirds EMI, 43:14