Článek
Toto veskrze sympatické tvůrčí nasměrování stvrzuje i nová básníkova knížka, příznačně pojmenovaná Zpívající biochémie a shrnující verše psané či dopisované v posledních třech čtyřech letech.
Veselský neměl na knižní publikace svého díla příliš štěstí. Oficiální prvotiny Dívenky jdou Brnem se dočkal až v polovině 90. let, kdy mu bylo dvaašedesát, některé další jeho svazky (sbírka Transy vydaná Větrnými mlýny nebo výbor Všechny tvé dívčí nanicovatosti z produkce Carpe diem) jsou po typografické stránce tak ostudně ledabylé a příkladně nepoetické, že k přečtení příliš nelákají.
Básník sklouzával od poezie k poetismům
Stejně tak básníkův epický, nemetaforizujícím perem psaný verš mnohdy snadno sklouzne od poezie k pouhým poetismům, které charakterizuje naivní a mělká popisnost, stejně jako patetický sklon k žvatlavým rozněžnělostem a zdrobnělinám. Kus takového psaní přináší i Zpívající biochémie, její živé a oživující těžiště ale naštěstí spočívá jinde.
Snaha proměnit minulé v přítomné
Veselského milostná dikce má nyní daleko více než kdy jindy existenciálně obranný charakter: verše Zpívající biochémie vzdorují stárnutí, nemocím a rozpadu básníkova fyzického těla, stejně jako vzdorují "oceánům / podobajícím se třiadvaceti hodinám samoty dennodenně". Opěvují prostory, časy a děje, které minuly, ale netrpí nostalgií nebo sentimentem - bytostně touží ono minulé proměnit v přítomné, tam proměnit v tady: empirie v těchto verších z části postupuje své místo snům a snění.
A právě v těchto momentech je při vší své výrazové strohosti a prostotě básník Veselský básníkem uhrančivého tajemství, vnitřní melodie a spontánní síly. Autorem, který vede svůj vášnivý dialog s všeprostupující a vždypřítomnou femme fatale, která "vzniká mi v básni / a vniká mi do básní". Už jen kvůli těmto několika pasážím stojí za to Zpívající biochémii Jiřího Veselského číst.
Jiří Veselský: Zpívající biochémie, Petrov, 94 strany