Článek
Jestliže je tento pojem užíván v Evropě, Americe nebo Mexiku, jak to uvádí kurátorka výstavy Tereza Petišková, je tím zřejmě označeno to, co bylo v socialistických zemích povoleno vystavovat. V českých zemích je však tento pojem chápán úžeji: jako tematická oblast a forma zpracování, která byla nejen doporučována, ale přímo nařizována a především objednávána.
Pokusme se tedy nikoliv o definici, ale o vyjmenování základních znaků, tak jak byly formulovány v řadě dokumentů. Prvním byla srozumitelnost potlačení experimentů ve formálním zpracování a tedy logický příklon k akademismu. Za druhé typičnost ovšem ne v objektivistickém smyslu. Je totiž předem určeno, co je typické dle vládní tj. stranické filozofie: především práce dělníka, obrana vlasti a skvělé stranické vedení. A nakonec radostnost ta je dána především vizí krásné budoucnosti. Bývá označována jako revoluční romantismus.
Lze tedy konstatovat, že právě obrazy, které v Československu vznikaly po únoru 1948 a splňují tato kritéria, je možné označit za socialistickorealistická. Jiná díla, která nenesou tyto znaky, byla v padesátých letech jen tolerována, to se týká především krajinářství.
I výstava v Rudolfinu částečně respektuje tento rozdíl. Jen obrazy Jana Čumpelíka jsou skutečným a tím pravým, požadovaným socialistickým realismem. V souvislosti s totalitním terorem je to dílo vzbuzující odpor, ale současně udivující propojením patosu s naivní absurdností. Naproti tomu vystavené krajiny Emila Filly, Jana Slavíčka nebo Vlastimila Rady nelze označit nálepkou sorela a jejich zařazení vedle Čumpelíka je dehonestující, urážlivé. Je to zásadní omyl: vystavené historické malby vyhovují tehdejším představám a vlivu Zdeňka Nejedlého o českých dějinách. Byly tolerovány pro svůj akademismus.
Na výstavě jsou i exponáty, které by bylo možné nazvat idiotské kuriozity: dary prezidentům. Vznikaly jako výraz naivní, neumělé a často nevkusné tvorby upřímných darujících. Byli bychom ale asi překvapení a rozesmáti, kdyby takto byly shromážděny všechny dary pro T.G. M. nebo Václava Havla.
Komentáře k výstavě se častěji více zabývají morální situací mezi výtvarníky než vlastní výstavou. Je možné vyjmenovat desítky příkladů z historie umění, kdy osobní názory tvůrců a jejich tvorba jsou v příkrém rozporu. Osobní názory jsou předmětem studia historiků, ale vlastní dílo je obecným bohatstvím. V případě socialistického realismu to ovšem není bohatství, ale odstrašující ubohost.