Článek
„Dobrý dramaturg nemá ambice vyprávět svůj příběh vašimi slovy. Je jako farář – vyslechne vaši verzi, odhalí pochybnosti, definuje je a naznačí vám správnou cestu. A proto jich je tak málo,“ myslí si jeden z nejúspěšnějších scenáristů současnosti Marek Epstein.
Do širšího společensko-historického kontextu zasazuje situaci hlavní dramaturg Filmového centra České televize Jaroslav Sedláček.
„Počátkem sedmdesátých let prošla česká kinematografie obrovskou personální obměnou. Řada skvělých lidí musela odejít, místo nich přišli často ti, kteří se jen snažili zavděčit svým chlebodárcům. Období uvolnění ve druhé polovině osmdesátých let bylo bohužel příliš krátké, než aby se renomé filmové dramaturgie obnovilo v její někdejší plné síle a slávě. V devadesátých letech, v době neúprosného diktátu peněz a těžce podfinancované kinematografie, se pak pozice dramaturga zdála být první, kterou můžeme bezbolestně hodit přes palubu. Tvůrci se buď domnívali, že jsou natolik chytří, že žádného pomocníka nepotřebují, nebo si mysleli, že druhé oči jim obstará manželka, producent či nějaký kamarád z ulice. Dnes je tedy skutečnost taková, že tu máme pár posledních pamětníků státní kinematografie důchodového věku, kteří mají dramaturgii víceméně jako koníček. Patří mezi ně třeba Marcela Pittermannová, Edgar Dutka, Pavel Hajný nebo Jan Gogola. Pro peníze ani slávu to nedělají, protože za svou práci jsou ohodnoceni minimálně,“ říká.
Všichni chtějí být mistři slova
Právě Jan Gogola říká: „Filmovým společnostem nelze nařídit, aby zaměstnávaly konkrétní filmařské profese, tam převládá názor, že nejsou potřebné.“
Dramaturgie se podle něj dělí na dvě části – koncepční, která se realizuje v televizích, a konkrétní, jež se aplikuje na jednotlivé projekty. V druhém případě se navazuje spolupráce s autorem v době, kdy nemusí být napsaná ještě ani řádka. V pohledu na tuto konkrétní větev se Gogola shoduje se Sedláčkem: „Patrně si dnes producenti, scenáristé a režiséři často myslí, že to zvládnou sami. Texty dávají číst svým známým, často i mně, se slovy – co si o tom myslíš?“
Režisérka Jitka Rudolfová, která si své filmy sama píše, si myslí, že pozici dramaturga dnes z velké části převzali producenti. „Ale ti ze své pozice přece jen vidí jiné cíle,“ říká.
Sedláček pak poukazuje na to, že katedra scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU nevyprodukovala za poslední roky žádného aktivního dramaturga „Všichni chtějí být scenáristé, autoři, mistři slova. Nikdo z nich nechce být ten nezištný vzadu, který přikládá do kotle a odměnou jsou mu jen kilogramy a tuny mouru, tedy pochybností, změn názorů, momentálních nápadů, chyb, omylů,“ vysvětluje.
Chybí centrum, jako byl Barrandov
Gogola upozorňuje na nízké společenské ohodnocení funkce. Všímá si toho, že jméno dramaturga často není ani uvedeno v titulcích, a dalším problémem podle něj je, že pokud producenti nějakého profesionála skutečně mají, látka se k němu dostává pozdě, většinou už v podobě hotového scénáře. „To už se nedá moc zachránit, jedině krátit nebo upravovat dialogy,“ vysvětluje.
Všichni oslovení se pak shodují, že profese byla v posledních letech devalvována. „Do té pozice se dnes pasuje skoro každý gramotný člověk a stejně jako vášnivý fotbalový fanoušek, který přesně ví, jak nahrát, tak je i každý takový rádoby dramaturg ve vteřině schopný rozsoudit váš příběh,“ popisuje svou zkušenost Epstein.
Za nejsilnější období československé kinematografie se často považují 60. léta, ale podle oslovených filmařů by bylo dobré uvědomit si, že za jejich úspěchem stála i silná dramaturgie. „Hynek Bočan. Věra Chytilová i Jiří Menzel mi už před lety potvrdili, že na onom československém filmovém zázraku mají velmi podstatný podíl dramaturgické skupiny, které poznaly potenciál nastupující generace a daly jí šanci. Chovaly se vlastně jako producenti, aniž se tomu tehdy tak říkalo,“ tvrdí Gogola.
Epstein připojuje poznámku, že tyto časy sice pominuly, ale čím lépe budou producenti ovládat dramaturgické řemeslo, tím lepší filmy v Česku budou vznikat.
S tím nesouhlasí Sedláček, podle kterého by měl být vyvíjen tlak na stát, jenž by se měl podílet na zřízení právě podobné instituce, jako bylo Filmové studio Barrandov. „Producenti jsou dnes nuceni dělat jen rentabilní projekty. Podobné mozkové a know-how centrum, jako byl Barrandov, bychom potřebovali. Filmaři se do této role snaží tlačit Českou televizi, ale to je spíš úkol státu než České televize,“ uzavírá.