Článek
Jak se zrodil váš vztah k Viole?
Do Violy jsem chodila ráda už během studia historie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Poznala jsem tam řadu pozoruhodných osobností, byla to takříkajíc má divadelní univerzita. Obdivovala jsem osobnost zakladatele a ředitele Vladimíra Justla. Když jsem koncem osmdesátých let sebrala odvahu a nabídla mu scénář inspirovaný japonskou poezií, začala naše spolupráce, která vyvrcholila tím, že v roce 1992 mi předal vedení Violy.
Společensky rušná devadesátá léta jistě nebyla pro Violu jednoduchá…
Viola, jako mnoho divadel v té době, procházela návštěvnickou krizí a bylo nutné znovu formulovat její dramaturgii, což vyústilo v postupnou proměnu poetické vinárny v komorní divadelní scénu. V té době jsme se potýkali i s ryze existenčními potížemi, které se vyřešily vznikem sdružení Viola o. p. s., jež provozuje Violu již patnáct let. Ne že bychom dnes neměli problémy se získáváním financí formou grantů, ale o tom nechci hovořit.
Vstoupili jste do padesáté sezóny. Co to pro vás znamená?
Především chceme udržet tradici Violy v letech zralosti, jak zní slogan jubilejní sezóny, stále atraktivní pro další generace diváků. Doufám, že už první říjnová premiéra Století hitů, což je procházka verši i písněmi dvacátého století od Vrchlického po Žáčka a od Dvorského po kapelu Lucie, bude přitažlivá pro diváky všech generací.
Prvního listopadu pokřtíme CD Viola - Ještě zní, které vydal Radioservis a je záznamem unikátního večera z roku 1988. Přijde ho pokřtít jeden z aktérů Jaromír Hanzlík. Vzpomínky Consuely de Saint-Exupéry na život s manželem Antoinem nazvané Paměti růže připravují po rozhlasovém cyklu pro Violu scénáristka Jitka Škápíková s režisérkou Lídou Engelovou pod názvem Život jako smršť. Na závěr sezóny se do Violy vrací Hana Maciuchová v Daňkově hře Žena z Korinthu.
Daří se pro Violu získávat mladé herce?
Těší mě, že o ni mají mladí herci zájem. V první premiéře se představí jednadvacetiletá herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová s Janem Medunou, znáte je z televizního filmu Rytmus v patách, k němuž dělal hudbu Emil Viklický. Ti tři se teď opět sešli, ještě s Janovým otcem, hercem Jaromírem Medunou, ve Století hitů.
V pořadu Stará dáma vaří jed se velmi dobře uvedl Jan Zadražil a Marek Holý je výborným partnerem Josefu Somrovi ve Starci a moři. Vztah mistr a žák - pokud je žák hoden být mistrovým učedníkem – je neocenitelnou kvalitou.
Pak je tu ještě skutečnost, že nám ve Viole herečtí bardi přivádějí potomky, jako je právě Jan Meduna nebo Tereza Kostková. V souvislosti s mladými bych chtěla zmínit i naše pořady pro děti, ať už to jsou Ententýky a Endele vendele podle scénáře Pavla Jurkoviče.
Jubilejní sezóna přináší i nový cyklus Viola a já. Kdo v něm bude účinkovat?
Každý měsíc dvojice osobností spojených s Violou. V říjnu se představí Bára Hrzánová s multiinstrumentalistou Máriem Bihárym, dále Jiří Štěpnička a Jaromír Meduna, v prosinci spojí malíř Adolf Born vernisáž plakátů věnovaných Cenám Thálie s Emilem Viklickým.
Máte nějaké motto, jímž byste vyjádřila svůj vztah k Viole?
Abychom dělali něco, co má smysl, a nejedli nadarmo chleba. To je citát Václava Hraběte, který také ve Viole zanechal svou stopu. Ztotožnit svůj život s Violou – to platí nejen pro ty, kteří účinkují na jevišti, ale pro všechny - od děvčat v šatně přes obsluhu baru až po nás v kanceláři. Všichni si vážíme diváků, protože dávají smysl naší práci i existenci. A moc mě těší, že všichni zároveň cítíme i ctíme onen nepojmenovatelný duch Violy.