Hlavní obsah
Fakt, že Kupkova figurativní tvorba má ironii i nadsázku, dokazuje obraz Balada (Radosti života). Foto: katalog výstavy

Děvčátko s míčem proměněné v Amorfu

Retrospektivní přehlídku děl malíře Františka Kupky (1871–1957), opočenského rodáka, jednoho ze zakladatelů abstraktní malby a osobnosti, která přesáhla hranice na -ší domoviny, lze vidět do 20. ledna 2019 v pražské Valdštejnské jízdárně.

Fakt, že Kupkova figurativní tvorba má ironii i nadsázku, dokazuje obraz Balada (Radosti života). Foto: katalog výstavy
Děvčátko s míčem proměněné v Amorfu

Expozice si dala za cíl představit malířovu tvorbu v co nejširším spektru. Organizátoři proto rozdělili velký sál bílými panely a vytvořili tak zvláštní bludiště plné odboček a malých místností. Každá z nich představuje jednu kapitolu z malířova života. Pro lepší orientaci je seřadili chronologicky a opatřili číslem i vysvětlujícím textem. Je to nezbytné, protože ne každý návštěvník zná všechny zákruty autorovy výtvarné cesty tak, aby se na ní bez problémů orientoval.

Kupkovo výtvarné dílo lze pomyslně rozdělit na dvě velké části. První se týká klasické figurativní kresby a malby, zatímco ta druhá se nese ve znamení abstraktního vyjádření skutečnosti.

Začínal jako symbolistický malíř v době secese, který stejně jako třeba Alfons Mucha či Jan Preisler zpracovával dědictví romantismu konce devatenáctého století. Ovšem postupem času se u něj začala projevovat originalita a odklon od běžných výtvarných postupů dané doby. Byla vyjádřená jak rozčilující barevností, tak poněkud netradiční volbou témat a v neposlední řadě i jemnou ironií či dokonce sžíravou nadsázkou.

To vše lze vnímat například u oleje na dřevě Balada (Radosti života) z let 1901 až 1902. Ideově čerpal z osobního života, protože na obraz namaloval své dvě milenky. Korpulentní Dánku Marii Bruhnovou, která předčasně zemřela, coby germánskou junonu s plavými vlasy, a Francouzsku Gabrielle jako křehkou brunetu. Obě zobrazil nahé a stojící na koních. Marii na statném pivovarském koni a Gabrielle na malém poníku, což dává celé práci poněkud groteskní rozměr.

Pohnout zeměkoulí

Jádrem celé výstavy je však malířův přerod v originálního abstraktního vizionáře. Nejlépe ho lze pochopit, když vedle sebe postavíme dva oleje na plátně, dívčí akt z roku 1908 Děvčátko s míčem a Amorfa, Dvoubarevná fuga z roku 1912. Konkrétní tvarová danost nedospělého dívčího těla v kvetoucí zahradě se najednou před očima na druhém díle rozpíjí a mění v nehmotné a neuchopitelné barevné plochy, které se vzájemně prolínají a vytvářejí novou prostorovou jednotu. Trochu to připomíná dnešní proces úpravy fotografií v grafickém programu, kde lze zvýraznit stíny a barvy, zatímco konkrétní kontury je možné naopak potlačit. Jenže malíř měl svůj grafický program v hlavě a díky tomu předběhl dobu.

Svou představu o redukci běžně vnímaných proporcí v novou vizuální kvalitu dovedl ve třicátých letech minulého století k dokonalosti na základě návštěvy továrny svého přítele a mecenáše Waldese. Dynamika strojů, jejich obří mechanismy a rytmický klopot později ještě propojil s tehdy moderním jazzovým rytmem.

Aby ve finále dospěl na konec své tvůrčí cesty. Nejprve se uchýlil ke strohé řeči geometrických linií, které pářou nemilosrdně původně panensky neporušený prostor. Poté díky cyklu Série C, na němž pracoval více než deset let, propátrával možnosti symbiózy původně protikladných tvarů, zatímco hledání nových skutečností v poválečné době ho posunulo až na výrazovou dřeň, na samotnou podstatu výtvarného vyjádření.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků