Článek
Jednu hodnotu Ostravaru uchovám v duši až do smrti. Poznal jsem noční Stodolní kolečko. Fenomén, kterým není ani pražský Václavák, ani brněnská Česká s Medvídkem (dnes uzenářský krám). Říkává mi uralský bohatýr Sergej Fedotov: "Jéstli ja chcu někdy v Čéchii těátr, to Zlátu kapeĺku, ili zal v Stodólni."
Ostrava s Ostravarem jsou také vzpomínky: na Jana Filipa, Jana Odla, Milana Šulce, Františka Šece. Na Lipusovu a Pivovarovu Romanci pro křídlovku, Rychlé frézy, Deákova Šumaře, Mein Kampf, na Klimszova Proroka Ilju, Lásku na Krymu, na Nosálkovu Kytici, na Fedotovova Idiota a Psí srdce, na Meleškinové Višňový sad, Strýčka Váňu...
Za Váňu kritik Vít Závodský neodpustí Jirmanovi, že na něj "v opilosti" spadl z jeviště (padal tak samozřejmě na někoho v první řadě při každém představení)... Ostravar je ale hlavně každoročním krásně pravdivým utvrzováním, že na dalekém moravském severu mají, ještě s nahatými Lyžaři Bílého divadla, v Česku nejvyváženější divadelní síť, a že tamní Národní divadlo je toho času jedinou scénou takového vznešeného názvu, kam se dá bez obav zajít.