Článek
Vše působí jako přehlídka divadelní scénografie, občas pokleslé úrovně. Nejvíce mě zaujali vycpaní holubi, které na trámech v mezinárodní expozici po stovkách rozvěsil Maurizio Cattelan v instalaci Turisti.
Škoda, že nebyli živí, pane Cattelane, jako kdysi váš osel, kterého jste v roce 1993 ustájil v newyorské Galerii Daniel Newburg a získal si tím pozornost senzacechtivých novinářů. Vaši holubi by nyní sehráli produktivnější roli. To, co bylo na akci shromážděno, by si zasloužilo, aby to někdo i pokálel. Tím by se toto umění ozvláštnilo a lépe medializovalo.
Světlo může být hmotné
Jsou samozřejmě výjimky, a to kreativní osobnosti. Jako vždy byl skvělý Američan James Turrell, který experimentálně pracuje se světlem a barvou. Tentokrát předvedl, že světlo může být hmotné, že v mysli člověka dovede vyvolat iluzi něčeho, co reálně neexistuje, jako je třeba barevná stěna.
Zklamáním byla naopak fotografka Cindy Shermannová, jejíž stálé převleky, v nichž fotí sama sebe, působily jako opakující se manýra.
Záchranou bienále nebyly ani národní pavilóny. Bylo v nich víc kulis než uměleckých děl. Do britského pavilónu byl vestaven turecký vybydlený činžák, takže divák neustále zakopával o harampádí a divil se, jak se v něčem takovém dá žít. Šokující podívaná, jenže Ilja Kabakov něco podobného vystavoval už v Kasselu v roce 1992. Tenkrát to byly záchodky, které si ruská rodina provizorně upravila na byt.
Vystoupení Francouzů, Němců i Rusů bylo téměř nečitelné, kreativitu jsem marně hledal i v dalších pavilónech. Bylo v nich však hodně proklamací a politiky, oslava arabského jara u Egypťanů, renesance židovství u Poláků i komiksový výsměch světové politice od papeže Benedikta XVI. až po prezidenta Obamu u Venezuelanů.
Co znamenal převrácený tank před pavilónem USA, jsem nepochopil. Jen jsem zalitoval nepřítomnosti Davida Černého, který by to celé jistě rád natřel Američanům na růžovo.
Do všeobecné nudy se trefil i Dominik Lang s expozicí v českém pavilónu. Vzal sochy svého otce, který nedělal nic jiného než výtvarnou sorelu 50. let, a poskládal z nich konceptuální instalaci, která neurazí, ale ani nenadchne.
Zklamání Benátkami možná pramení z iluzí, které o přehlídce po léta mám. Nové poválečné bienále bylo totiž založeno jako demokratická přehlídka, kde každý stát ve svém pavilónu mohl vystavovat to, co považoval v uplynulém období za nejzajímavější.
Spiknutí kurátorů s podobným vkusem
Nikdo však nepočítal s globalizací. Současná bilance je tak spiknutím kurátorů, kteří vybírají umělecká díla. Ti mají podobný globální vkus, upřednostňují ideje před uměním, libují si v estetickém stereotypu a hovoří stejným jazykem, jenž je obecně prakticky nesrozumitelný.
Nevytáhla se ani porota, která dvě hlavní ceny udělila pavilónu Německa a Christianu Marclayovi. V německém pavilónu byl vybudován podle projektu Schlingensiefa divadelně-pouťový Chrám strachu a Marclay v mezinárodní expozici zřídil kino, v němž pouštěl záběry z hollywoodských filmů. Obojí by se spíše hodilo na Pražské Quadriennale.
Nejvíce mě letos naopak zaujali výtvarníci v pavilónech Japonska, Jižní Koreje a Saúdské Arábie. Zvláštní bylo poselství Číny v benátském Arzenálu. V rozpadající se skrumáži přepravních kontejnerů byl vybudován světlý tunel vyzdobený čínskými znaky. Vize toho, co možná přijde.
