Claudio Donzelli ze skupiny Mighty Oaks: Tenhle rok bude asi celý divný

Pro všechny nastaly zvláštní časy. Zrušení amerického turné nám lámalo srdce. Velmi jsme se na ně těšili a jeho organizace znamenala hodně práce. Útěchou nám bylo, že jarní turné v Evropě se nám poštěstilo dokončit. I když poslední dny byly napínavé.

Byli jsme vždy jen kousek před karanténou. Města většinou přijímala opatření pár dní poté, co jsme v nich zahráli. Všechno se měnilo ze dne na den. Jsem rád, že žijeme v Německu, kde se lidé brzy začali chovat odpovědně, a také cítíme silnou podporu státu.

Když jsme se po turné vrátili domů, zpočátku jsem si to upřímně užíval. Mám malé dítě, byl jsem rád, že jsem s ním. Už kolem Velikonoc jsem si ale říkal, že by bylo hezké začít se vracet k normálnímu životu, být produktivnější, nahrávat a cestovat. To se zatím neděje, hrát zatím nemůžeme a ani není snadné doma tvořit, když děti nechodí do školky.

Se ženou jsme oba na volné noze a učíme se nově strukturovat čas. Opatření se pomalu uvolňují, už můžeme chodit ven, ale jak to bude s letošními koncerty, teprve uvidíme. Tenhle rok bude asi celý divný. Streamované koncerty jsou alternativou, ale velmi vzdálenou od živého hraní, které máme nejradši.

Zdá se mi, že se odehrálo před mnoha lety. Přitom to nejsou ani tři měsíce od jeho konce. Přijeli jsme domů s dobrým pocitem, že jsme prožili své nejlepší turné. Koncerty se povedly. Také mě těší, že máme po letech natolik sehraný tým, že má člověk opravdu pocit, jako by cestoval s blízkými přáteli či rodinou. A měli jsme dojem, že fanoušci nás opravdu rádi vidí. Hodně večerů bylo vyprodaných.

Byla úžasná, protože jsme si dovolili se znovu nalézt. Vyzkoušet věci, které jsme nikdy nedělali. Mighty Oaks vznikli jako folková kapela postavená na akustických kytarách. Na prvním albu byl jemný folk, melancholické písničky a přirozený zvuk akustických nástrojů.

Začínali jsme spolu s Fleet Foxes a Mumford and Sons. Kolem nás byla krásná scéna, s níž jsme velmi rádi spojili svou identitu, což nám na začátku hodně pomohlo. Od té doby jsme ale poznali hodně nového, získali jsme mnoho zkušeností ve studiích i na koncertech. Změnili jsme se a zatoužili prolomit hranice akustické hudby. Ostatně, žijeme v roce 2020. Přáli jsme si experimentovat.

Zpočátku jsme nevěděli, jak na to. Úspěch nám přinesl náš zvuk a trochu jsme se báli ho více změnit. Nechtěli jsme přijít o fanoušky a jejich důvěru. Zlom nastal, když jsme potkali producenta Nikolaie Potthoffa, s nímž jsme vytvořili novou hudební konverzaci mezi akustickými nástroji a různými samply a syntezátory. Ukázal nám nové způsoby nahrávání.

Nikolai hrál při vzniku desky zásadní roli a stal se čtvrtým členem kapely. Pomohl nám v tom, abychom se cítili v pohodě a nebáli se porušit pravidla, kterých jsme se dřív drželi. Vnesl do studia mír a harmonii.

Nahrávali jsme v Berlíně, ale několikrát jsme vyjeli na různá místa psát písničky. Každý z nás má studio doma, takže jsme se navštěvovali nebo jsme vyjeli na venkov.

Také jsme před rokem vyrazili na Mallorku chytat sluneční paprsky, pozitivní atmosféru a inspiraci. Na každém z těch míst vznikla část alba.

Je to album, které mi připomnělo základní věc, a to, že umělci jsou svobodní, že se mohou uvolnit a tvořit. Hudebníci zpočátku procházejí procesem hledání vlastní identity a někdy je to bolestivé, protože se to, ať chcete nebo ne, protíná s očekáváním ostatních. Svět vás chce zařadit do jasných škatulek, protože pak je jednodušší vás najít na Spotify. Takže najednou je z vás například folk.

Ale to není všechno, co v nás je. Jsme složitější, baví nás plejáda žánrů. Sám folkovou hudbu téměř neposlouchám. Na All Things Go budu vždy vzpomínat jako na album, které nám pomohlo cítit se svobodně a otevřeně.

Nikdy jsem si nemyslel, že bych se díky hudbě mohl živit. Každý z nás měl svou práci a všichni jsme hráli na kytaru. Psaní písní byl koníček, ne kariéra. U táty jsem viděl, jak dvanáct hodin denně vyrábí v rodinné firmě nábytek a ve volném čase fotografuje. Plánoval jsem podobný model.

Pro mě byl zlomový okamžik, když jsme se s Ianem a Craigem seznámili. Potkali jsme se v době, kdy jsem přehodnocoval, co budu v životě dělat. Věděl jsem, že chci být na volné noze a mít kreativní práci.

Bylo pro mě zásadní, že jsme do toho šli společně, jinak bych se pro hudbu asi nerozhodl. Věděli jsme, že spolu neděláme jednu písničku nebo desku, ale že chceme něco vybudovat. A že se navzájem nechceme zklamat. Člověk v tom není sám, což je obzvlášť na začátku, než se vám začne dařit, důležité. První roky jsme neměli fanoušky, peníze, úspěch, nic. Ale měli jsme oporu jeden ve druhém.

Snadná odpověď je, že všichni milujeme hudbu. Ve skutečnosti je to ale podle mě spíš tak, že vzájemné porozumění není prvotní podmínka, ale spíš výsledek tvrdé práce, kterou podstupujeme, protože máme společný záměr. Je to podobné jako ve vztahu. Není to jen dar, je třeba vzájemné pochopení kultivovat.

Naše pracovní prostředí je kapela, a to může být občas docela legrace. Vlastně mám pocit, že kapely už do dnešních časů takřka nepatří. Když se kouknete kolem sebe, vidíte mezi těmi nejúspěšnějšími samé sólové umělce, což zapadá do společnosti tíhnoucí k individualismu.

Skupiny lidí, nejen kapely, jsou v dnešní době spíš něčím mimořádným než základním prvkem. Já jsem ale právě i kvůli tomu na naši kapelu a její úspěch pyšný. Myslím, že jsme živoucím příkladem toho, že společně to jde lépe.

Jsou neuvěřitelně milí a dělají úžasnou hudbu. Pořád se mi nechce věřit, že jsme si s nimi dokonce mohli zahrát společnou píseň. Vzhlížíme k nim a po společném turné je vnímám trochu jako starší bratry. Vidět zákulisí jejich show bylo inspirující.