Článek
Před čtyřiadvaceti lety jste založili kapelu, jejíž prezentace je postavená na souhře čtyř klarinetů. Není tak trochu zázrak, že se vám podařilo vydržet a těšíte se z dobrých ohlasů doma i v zahraničí?
Pavliš: Asi to zázrak je, stejně jako je zázrak, když si někoho vezmete a vydržíte s ním v manželství bezmála pětadvacet let. My, členové kapely, se osobně známe ještě déle. Poprvé jsme se všichni čtyři viděli před více než třiceti lety. Byli jsme na stejné konzervatoři u téhož, docela přísného učitele. Potom jsme přešli na AMU a teprve pak jsme spolu začali hrát.
Vzniklo to vlastně trochu z nutnosti. Na AMU bylo mnoho klarinetistů a učitelé po nás chtěli sestavit soubory komorní hry. Obvykle jsou v nich rozmanité nástroje, ale protože jich bylo málo, dali jsme dohromady soubor ze čtyř klarinetů. V zahraničí se tak už hrávalo, u nás to však v té době nebylo obvyklé. Začínali jsme s úpravami klasických skladeb. Původní autorskou tvorbu jsme si vůbec nedokázali představit.
Ale nakonec přišla…
Pavliš: Zásadní bylo, že jsme se potkali se zpěvačkou Janou Koubkovou. Řekla nám, že jsme šikovní, ale pro ni moc akademičtí. Byli jsme tak vychovaní, takže měla pravdu. Vybídla nás, abychom odložili noty klasických skladeb a zkusili něco vymyslet sami nebo improvizovat.
Zpočátku jsme na to hleděli s despektem. Vadilo nám, že vznikající skladby neprocházejí takovou přípravou, jako tomu je u klasické hudby. Pokračovali jsme v tom však a při přípravě materiálu pro Janu Koubkovou jsme se dostali až k prolínání žánrů. To bylo v roce 1996.
Boura: Potom jsme s ní vydali album Tenerife Blues, ještě jako České klarinetové kvarteto, a na něm už byla zčásti naše původní společná tvorba.
Nové album Meadows jste vydali sedm let po předešlém. Proč to tak dlouho trvalo?
Pavliš: Nedá se říct, že bychom těch sedm let zaháleli. Mimo jiné jsme složili hudbu k instalaci Modiglianiho pražské výstavy v Obecním domě, pro Muzeum Karla Zemana a přijali jsme několik studiových nabídek na spolupráci, například od Hidden Orchestra, Tata Bojs nebo Václava Neckáře. Také jsme chtěli mít pro album sesbírané skladby, které dozrály na koncertech a mají odezvu od publika. To se, myslím, povedlo a nemuseli jsme se ve studiu tolik zabývat skládáním.
Na desce představujete i kontrabasový klarinet, který jste dříve nepoužívali. Je to novinka?
Pavliš: Pro nás je to novinka asi dva roky. Na našich předešlých deskách nezněl, protože v České republice byl jen jeden funkční, a to v České filharmonii. My si dovolili koupit vlastní a velmi nás nadchnul.
Zvláště při nahrávání, protože v kombinaci s basovým klarinetem dokáže vytvořit poctivé basy. Byli jsme rádi, že jsme ten zvuk nemuseli na albu vytvářet pomocí studiové chemie.
Kolik takový kontrabasový klarinet stojí?
Pavliš: My ho měli z výstavy, takže jsme dostali lepší cenu. Obecně se ale jeho cena pohybuje v řádu statisíců až půl miliónu.
Hostem alba je Joe Acheson z britských Hidden Orchestra. Jak jste se spojili?
Pavliš: Před časem přišel Josef Sedloň z Rádia 1 s nápadem, že připraví remixové album skladeb Clarinet Factory. Oslovil několik umělců a mezi nimi i Joea Achesona. Ten si vybral skladbu 5 Steps a nám se jeho remix zdál být jedním z nejzdařilejších. Tehdy mezi námi vzniklo vzájemné hudební porozumění. Joe nás pozval na jejich koncert do Londýna, my ho pozvali k nám a nakonec jsme se dohodli, že bude hostovat na našem novém albu.
Přišel s nápadem, že nám pro ně nasbírá zvuky. Vzpomínám si, jak přijel a všichni jsme pak běhali brzy ráno kolem Okoře a Zákolan a snímali zvuky probouzejícího se ptactva a další. Joe je potom ve svém studiu v Brightonu zpracoval a vytvořil z nich do našich skladeb jakéhosi nového hudebníka, kterého pak dal do zajímavého synchronu s naší hrou. Podílel se na čtyřech skladbách a myslím si, že tím naše spolupráce neskončila.
Co jste chtěli říct albem Meadows?
Pavliš: Na to by se nám lépe odpovídalo za dva tři roky. Desku hodně ovlivnily nápady s hosty, mezi které patří i dětský sbor Grunik, který zpívá ve třech písních, nebo bubeník Daniel Šoltis. Bez jejich účasti by zněla jinak.
Obecně ale platí, že experiment se na ní tentokrát neděje v hudbě, ale ve fúzi jednotlivých složek. Díky tomu cítím, že je přístupnější.
Boura: Proti našim minulým albům má také nejpozitivnější atmosféru. Je to možná i kvůli dětskému sboru, ale měl jsem pocit, že si natáčení v jednu chvíli samo řeklo, jakým směrem se bude podoba alba vyvíjet.
Dalo by se říci, že díky doteku folku a Joeových zvuků z přírody se vlastně vracíme ke svým muzikantským kořenům, ještě před naše akademická studia.