Hlavní obsah
Emilii Marty hraje v Těšíně Joanna Litwin-Widera Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Čapkova Věc Makropulos vstoupila do Polska

Po Odcházení Václava Havla, s jehož premiérou předběhla Polská scéna v Českém Těšíně Varšavu, uvedlo jediné jinojazyčné divadlo v Česku do polského prostředí šperk české dramatické tvorby: Věc Makropulos, tedy Sprawu Makropulos Karla Čapka. V překladu Jana Stachowského a v režii Pavla Ondrucha.

Emilii Marty hraje v Těšíně Joanna Litwin-Widera Foto: Jiří P. Kříž, Právo
Čapkova Věc Makropulos vstoupila do Polska

Poláci od Baltu až k Bieszczadům už si zvykli, že některé polské premiéry za ně obstarává divadlo v Cieszynu Czeskim. Scéna daleko od hlučícího davu z hlediska centristů českých i polských občas ovšem ukáže invenci a mrštnost.

Od grotesky k expresi

Mohu osvěžit paměť nepřekonatelným Cieszyńskim nebem / Těšínským niebom (Nohavica, Putzlacherová, Lipus) českého i polského souboru, a dodat, že také nedávný Měsíční běs (Kalinoski, Tarant) byl polskou premiérou... A poznámka druhá: Polská scéna není okrajovým divadlem na levém břehu Olzy. Její inscenace často strčí do kapsy české.

Joanna Litwin-Widera (Emilia Marty), v pozadí Albert Gregor (Grzegorz Widera)

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

O Makropulos to platí dokonce obecně, rovnou mezinárodně. S Makropulkou, jak divadelníci něžně říkávají, se zrovna roztrhl pytel: Od Zlaté kapličky se Soňou Červenou až po hradecké klicperovce s Kamilou Sedlárovou v hlavní roli. Ondruchova v Českém Těšíně obstojí, ba pojetím je dokonce překonává.

Je samozřejmě důležité mít v souboru Emilii Marty. Joanna Litwin-Widerová se nelehkého úkolu zhostila s noblesou. Marty vybavila gesty operních heroin, a dobře odstínila polohy opojení slávou, moci nad muži, ale i únavy a rozčarování z vlastní dlouhověkosti v opakujících se generačních stereotypech.

Joanna Litwin-Widera - Emilia Marty na konci cesty u hořícího recepisu na dlouhověkost.

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Ondruch zvolil - a s polskými herci si to mohl dovolit víc než s českými, kteří upřednostňují civilnější herectví - groteskní polohy lidského pinožení, jež postupně graduje do exprese vývojové spirály charakteristik v postavách naivních humanistů, prospěchářských obchodníků, elitářů i mocichtivých pánů světa.

Pro koho dlouhověkost?

Takovými protiklady jsou Jarosław Prus Janusze Kaczmarského a dr. Kolenaty Mariusze Osmelaka. Nejnemilosrdnější byl Ondruch k Albertu Gregorovi, ze kterého Grzegorz Widera vytvořil slabocha posilovaného alkoholem. Mezipolohy zastupují Hauk-Schendorf Ryszarda Pochrońě nebo sekretář Witek Ryszarda Malinowského.

Piotr Rodak (Janek Prus) a Joanna Gruszka (Krystyna Witek)

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Obyčejní lidé - to už u Čapka - buď páchají sebevraždy (Janek Prus Piotra Rodaka) nebo po věčnosti na zemi netouží (Krystyna Joanny Gruszky). Sprawa Makropulos vstoupila do jazykové oblasti největšího západoslovanského národa přesvědčivě. Úvahy o dlouhém životě - na důchodce stejně nejsou peníze - jsou po čertech aktuální.

Celkové hodnocení 85 %

 

Scena polska divadla v Českém Těšíně - Karel Čapek: Sprawa Makropulos / Věc Makropulos

Překlad Jan Stachowski, režie Pavel Ondruch, dramaturgie Joanna Wania, scénografie Zuzana Mazáčová, kostýmy Aneta Grňáková, hudba Pavel Trojan.

Polská premiéra 9. března 2013.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků