Hlavní obsah
Britský historik a prozaik Peter Berresford Eliss, píšící pod pseudonymem Peter Tremayne, odmítá fotografy. Foto: archív nakladatelství Vyšehrad

Britský prozaik Peter Tremayne: Irové sem přišli před Velkomoravskou říší

Peter Tremayne je pseudonym britského historika a spisovatele Petera Berresforda Elisse, jehož rod sahá až do 13. století. Obdivuje keltskou kulturu i českou historii.

Britský historik a prozaik Peter Berresford Eliss, píšící pod pseudonymem Peter Tremayne, odmítá fotografy. Foto: archív nakladatelství Vyšehrad
Britský prozaik Peter Tremayne: Irové sem přišli před Velkomoravskou říší

Jste plodný autor beletrie, zároveň odborník na keltské dějiny. Proč jste se rozhodl napsat román Ďáblova pečeť jako další případ sestry Fidelmy?

Jako mnoho věcí v životě to byla náhoda. Studoval jsem starý irský právní systém, jemuž se říká brehonské právo. Brehon je irský výraz pro soudce. Často jsem uvažoval o tom, že bych měl to téma více zpopularizovat. Celou věc urychlil nakladatelský redaktor, můj přítel, který se zmínil, že dává dohromady svazek irských detektivních povídek, a zeptal se, jestli jsem někdy nějakou udělal. A tak jsem napsal čtyři povídky, v nichž jsem stvořil Fidelmu, aby vysvětlovala starý právní systém i to, jak se ženy mohly stát právničkami. Všechny povídky vyšly v roce 1993, právě tehdy se Fidelma objevila v tisku.

Co následovalo?

Kontaktovalo mě nakladatelství Headline Publishers, zda by se Fidelma nemohla stát námětem románu. První román – Rozhřešení vraždou – vyšel v roce 1995. Dosud bylo vydáno dvacet pět románů a dvě sbírky povídek. Existuje samozřejmě několik povídek a dvě novely, které nebyly zařazeny do sbírek a jsou k dispozici v angličtině v elektronické podobě na Kindle.

Je pozoruhodné, že jsme opsali celý kruh, přes temnou dobu potlačování žen a jejich vyloučení z historie až k jejich návratu na místo, jež jim patří. Nejspíš jsem se nechal inspirovat slovy Fidelmina učitele brehona Moranna, který řekl, že pravda je mocná a zvítězí. Je to také motto Mezinárodního spolku sestry Fidelmy.

Co je při psaní historického románu nejobtížnější?

Rešerše, aby byla jistota, že příběh odpovídá době, v níž se odehrává, zejména její kultuře. Autor se musí vyhnout anachronismům. Neznamená to pouhé popisy oblečení, staveb a podobně, ale týká se to způsobu uvažování.

Proč jsou příběhy s Fidelmou zasazeny do Irska sedmého století?

Pro mne je sedmé století důležitým obdobím. Pro Irsko to byl začátek zlatého věku vzdělanosti, protiklad toho, za co lidé považují dobu temna v Evropě. Irsko byla nová křesťanská země a v mnoha ohledech tato změna stále probíhala. Zatímco se už vžilo psaní v ogamské abecedě, začaly se přejímat abecedy používané v Evropě, zejména karolinská latinka, a začala se rychle rozvíjet irská literární tvorba. Právě z tohoto období pocházejí právnické a historické texty i spisy náboženské a filozofické.

Existují vazby na české země?

Irové se v době temna rozptýlili po Evropě, zakládali opatství a křesťanské komunity na východě až v Kyjevě, na jihu v Tarantu v Itálii, na severu na Faerských ostrovech, taktéž v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Francii a na všech dalších územích mezi těmito zeměmi. Již v sedmém století před vznikem Velkomoravské říše přišlo mnoho Irů na území Čechů, kde pomáhali šířit křesťanství. Mezi Irskem a českými zeměmi byly ve skutečnosti dlouhodobé vztahy.

V roce 1629 založili irští františkáni v Praze klášter. Ulice, kde stál, se stále ještě jmenuje Hybernská, což je odvozeno ze slova Hibernia neboli Irsko. Jacob Smith z Balroe z irského hrabství Westmeath se stal v roce 1743 rektorem pražské Karlovy univerzity. Po anglickém záboru země mnoho irských rodin uprchlo a našlo nový domov v Čechách.

Existují i poměrně nedávné literární spojitosti. Eileen, sestra Jamese Joyce, se v roce 1915 provdala za bankovního úředníka jménem Franztisek Schaurek a založila si domov v Praze. Když byl Schaurek za zpronevěru propuštěn z banky, spáchal v roce 1926 sebevraždu. V roce 1928 se Eileen vrátila do Dublinu.

Jak to, že některé smyšlené postavy v anglické literatuře, třeba Sherlock Holmes, bratr Eadulf nebo Fidelma, jsou tak oblíbené, že se s nimi zachází jako se skutečnými?

Čtenáři si smyšlené postavy natolik oblíbí, že na ně pohlížejí jako na opravdové lidi. Poslední dobou si to čím dál víc uvědomuji u Fidelmy a Eadulfa. I pro mě se během let stali skutečností. Fidelmu dobře znám – její špatné nálady, slabůstky. Vím, co má ráda a čeho chce v životě dosáhnout. Vím, čeho si cení u Eadulfa, protože znám jeho osobnost. Má zesnulá manželka říkávala, že Fidelma mi stojí u ramene a diktuje mi příběhy. A v jistém smyslu je to pravda.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků