Benicio del Toro: Hrát Che Guevaru bylo téměř nemožné

První díl přibližuje postup ozbrojených rebelů shromážděných kolem Fidela Castra na cestě za svržením režimu diktátora Fulgencia Batisty na Kubě. Druhá část zachycuje Che Guevarovu další revoluční misi v Bolívii, která však skončila jeho popravou, vykonanou bolívijskými vojáky.

Nesnažil jsem se o to, abych vypadal jako on, chodil jako on, tvářil se guevarovsky. Mým cílem naopak bylo cítit se v každé scéně jako on. Pokusit se jej pochopit, jak se žije či žilo z pohledu tohoto revolucionáře. Náš Che Guevara se dost liší od sladkého kluka z Motocyklových deníků, je to už skutečný bojovník, rebel. Jako byste spojili idealistického Greggoryho Pecka a akčního trapera Steva McQueena.

Musím přiznat, že šlo o jeden z nejtěžších filmů, co jsem kdy dělal – a to nejen proto, že jsme trávili celé týdny v těžkých podmínkách venku, v lese, v blátě. Existuje tolik fotografií, nahrávek, každý si Guevaru nějak představuje.

Soderbergh mi řekl, že jsem jako osvícený jelen na cestě před automobilem. A že je asi nemožné natočit takový film, ale že to stejně zkusíme. Když se podívám zpátky, připadá mi, že to bylo skutečně téměř nemožné!

Na začátku jsme měli Che Guevarovy deníky, které o něm vypovídají asi nejvíc. Během sedmi let jsme ale se Stevenem přečetli všechno, co se dalo sehnat. Setkali jsme se i s velkým množstvím lidí, kteří jej poznali až do onoho předvečera devátého října 1967, kdy byl popraven.

Nicméně, když jsme se ocitli v úzkých, vždycky jsme se vrátili k jeho deníkům. Při hraní si toho nemůžete příliš vymýšlet, spíše reagujete na další historické materiály.

Odjakživa jsem měl rád outsidery a on byl do jisté míry především outsider, ačkoliv se nikdy před ničím nevzdával. Raději vzal pušku a šel bojovat za spravedlnost, když to považoval za důležité. Přitom byl taky nemocným, zranitelným člověkem, moc se neví, že trpěl astmatem. Zároveň byl silný kuřák. Ale to všechno se mi na něm líbí. Ježíš by nastavil druhou tvář, to by Che Guevara asi nikdy neudělal.

Nerad bych sklouzl k nějakým politickým prohlášením. Nejsem politikem, veřejně činnou osobou. Nemám k tomu ani dostatečnou kvalifikaci. Postavu Che Guevary ovšem nelze soudit bez znalostí reality 60. let v Latinské Americe, toho, co se tam tehdy dělo. Všude okolo byly v podstatě utlačující režimy. Přenášet Che Guevaru do dnešních dnů – nevím, nejsem si jist.

Když na sebe navléknete Che Guevarovu postavu, hned máte na zádech mýtus. Sám jsem mohl poznat, s jakými dávnými nadějemi je pro mnoho lidí nejen v Latinské Americe jeho postava stále spojena. Jakmile vešlo v patrnost, že jej budu hrát, začali mě zastavovat úplně cizí lidé, že mají radost.

Dávali mi rady, jak ho mám hrát, co mám dělat. Ptali se mě na politiku. A to jsme ještě neměli hotový ani první záběr. Bylo by však domýšlivé, kdybych o sobě tvrdil, že s ním mám něco společného. Nejsem argentinský marxista, ale herec interpretující historickou postavu.

Bylo to vlastně neuvěřitelné. Seděl jsem s nimi u stolu, díval se jim do očí. A u všech jsem cítil to samé. Ne že by se jej snažili idealizovat, ale cítil jste z nich lásku. Měli ho rádi.

Naštěstí jsem bilingvní. Mohu vejít do místnosti a klidně mluvit španělsky, ačkoliv už sním jen v angličtině. Před natáčením jsme o tom mluvili, ale zdálo se nám těžko představitelné, aby Che Guevara mluvil třeba s Fidelem anglicky. To by bylo proti smyslu historie (smích).

Měl jsem kliku a dál? Nechám se překvapit. Nakonec to není to nejdůležitější. Snad se nám podaří hlavně to, aby se většina z těch, kteří nosí trička a čepice s Che Guevarovými symboly, dozvěděla něco nového, co dosud nevěděla.