Hlavní obsah
Josef Fousek ve své knize vzpomíná na putování po Křivoklátsku. Foto: Jan Šída, Právo

Básník a hudebník Josef Fousek: Milosrdná lež není hříchem

Kniha Bezstarostné cesty je vlastně průvodce po nostalgické krajině vzpomínek. Josef Fousek společně se svým přítelem Vladimírem Bobem Skleničkou putuje romantickým Křivoklátskem a setkává se s tamními rázovitými figurkami. Styl psaní připomíná poetiku Vladislava Vančury i pábitelské krasosmutnění Bohumila Hrabala.

Josef Fousek ve své knize vzpomíná na putování po Křivoklátsku. Foto: Jan Šída, Právo
Básník a hudebník Josef Fousek: Milosrdná lež není hříchem

Co bylo hlavním důvodem k napsání nové knihy?

Vcházel jsem do krajiny stáří a vzpomínky mě neopouštěly. Nebylo týdne, abychom při setkáních přátel znovu neprožívali bláznivé chvíle mládí. Poslechl jsem tedy Helenu, manželku mého přítele Boba, která mě k tomu nabádala, a díky tomu vznikla tato kniha.

Jak dlouho jste na ní pracoval?

Bál jsem se, že vše, co jsme prožili, skončí v zapomenutí. Naše příběhy se vyprávěly po okolí i po vlasti české. Dával jsem je k dobru na cestách po světě, v divadle i v hospodách. Některé z nich jsem vepsal také do svých starších knih.

Inspirovaly mě rovněž mé potrhané deníky. Prostě jsem měl, a stále mám, přání zanechat naším potomkům zprávu o světě dědečků a babiček.

Bylo vaším záměrem napsat apolitický příběh?

V žádné době se nedá před politikou uprchnout. Tenkrát i nyní byla a je s námi. Ovlivňuje naše konání. Pracoval jsem jako bezpartijní dělník, a přesto jsem si svým ostrým jazykem přivodil mnohé starosti. V době socialistického realismu jsme hledali na chatách svůj svobodný svět, zpívali trampské písně, pili rum, opékali buřty, vyprávěli si nemravné i protistátní anekdoty, a když vyšel měsíc, objímali své ženy.

Byly chvíle, kdy jsme zapomněli na to, že jsme satelitem Velké země, nedělili se na ty s odznakem a na ty s prázdnou klopou. Stará řeka, lesy, kopce, písně a láska byly pro nás více.

Obal knihy

Foto: Brána

Hrdinové knihy mluví zvláštní krasomluvou, která připomíná Vančurův jazyk, a příběhy zase Hrabalovo pábení. Jsou oba autoři váš inspirační zdroj?

Původ naší květomluvy je značně nejasný, ale zlí jazykové tvrdili, že v tom hrál zásadní roli vinný mok. Zatím mi nikdo neřekl, že by mu styl psaní připomínal Hrabala či Vančuru. Nicméně v době, kdy Bohumil Hrabal opouštěl v roce 1952 Spojené ocelárny v Kladně, já do hutí nastupoval jako dělník. Školu jsem nemiloval, zajímal mě pouze dějepis, čeština, sloh a zpěv. Náboženství, ke kterému jsem měl vztah, bylo zrušeno. Mou školou se stal život.

Hrabalovu knihu Jarmila jsem četl na noční směně v huti Koněv a netušil, že za pět let potkám dívenku stejného jména, která je mou ženou již padesát devět let. Kamarád Emil z osady, o které je v knize také zmínka, mě nazval Něžným barbarem. Netušil jsem, že stejný titul měla Hrabalova kniha.

Knihu Vladislava Vančury Konec starých časů jsem přečetl na přání mého táty. Strýc Antonín, hudebník, totiž zahynul v roce 1942 v koncentračním táboře Mauthausenu stejně jako Vančura.

Máte už na knihu nějakou odezvu?

Na svých cestách stále potkávám zajímavé lidi. Raduji se z každého vlídného úsměvu, z každé věty, která je laskavá. Děkuji bohu, že jsem našel spřízněné duše u nás doma i za oceány. Odezvy na mé knihy, na má vystoupení na pódiích a v rozhlase mě povzbuzují k další práci. Barborka, vnučka Heleny a Boba, mého spolutuláka, při čtení knihy Bezstarostné cesty řekla, že si s ní neví rady. Že se chvíli směje a chvíli je jí do pláče.

Proč není děj přesně časově zakotven?

Myslím, že si ho čtenáři sami zařadí do popisované minulosti. Nechtěl jsem letopočty ovlivňovat jejich vnímání. V každé době hledá člověk místo, kde není nikým veden, napomínán a nucen být ovcí v loajálním stádečku. Dva dny v týdnu jsme byli skřivánky, kteří vylétali z dočasně otevřené klece.

V knize píšete mimo jiné i o tom, že nepravdivý příběh není třeba zatracovat a že lež, která potěší a neublíží, není lží. Kolik procent je tedy skutečnost a kolik autorovo pábení?

V žádném případě se nezastávám lží, které mají za cíl podvést a okrást člověka. Lež, která dělá z lidí hlupáky, je ostudná. Milosrdná lež, která pomůže člověku unavenému životem, nemocemi, nepřízní osudu nevzdat se a snažit se dál bojovat, není hříchem.

Příběhy mé knihy byly skutečně prožity, jen jsou občas přizdobeny osobními pocity. Miluji obyčejný život, a proto nechci psát o tom, co jsem neprožil.

Covid-19 zpřetrhal mnoho aktivit. Kolik toho znemožnil vám?

Nouzový stav byl vyhlášen 12. března, což představovalo nechtěný dárek k mým jednaosmdesátým narozeninám. Po ukončení jarního nouzového stavu jsem s radostí opět vystupoval. V říjnu začal znovu vládnout nouzový stav, takže odpadla má vystoupení v Luhačovicích, pražském Divadle U Hasičů, Litoměřicích i v Buštěhradu. Marně jsem se také těšil na účinkování v pořadech Zázraky přírody a Všechnopárty.

Ale nenaříkám. Co se má stát, tak se stane. Důležité je, abychom byli k sobě vlídní, a ne netrpěliví. Jsme všichni na vratké bárce. Věřme, že dopluje do klidného přístavu.

Až se dočkáme lepších časů, počítáte se křtem knihy?

Vždy byly na světě horší i zlé časy. Až pomine rouškoepocha, případný křest knihy by byl poděkováním nakladatelství, ale i rodině, přátelům, čtenářům, divákům, posluchačům, lékařům a sestrám, kteří již několikrát pomohli mému srdci, aby mohlo bušit na oslavu života.

Věřím, že by na křtu zazněla píseň, kterou jsme udělali se zpěvákem Petrem Spáleným v divadle Semafor. Zpívá se v ní: Úsměv je lék, co léčí trable, žal a beznaděj, z úsměvu vrásky nevaděj, tak se pojďte smát.

Na čem teď pracujete?

Po letech jsem dokončil další dvě knihy. První jsem nazval Obrazy duše s podtitulem Fotografické blues. Je to má fotografická zpověď od roku 1961, kdy jsem pořídil první snímek aparátem Smena. Popsal jsem svou cestu za fotografií, kterou dodnes miluji. Podnět k napsání publikace mi dali přátelé Pavel Císař a Jan Soudek, kteří mě vždy podporovali v mé práci.

Druhou knihu, kterou jsem dopsal, a právě ji opravuji, jsem nazval Slečna ze zámku Kozel. Je to jakýsi deník vzpomínek smíchaných se současnými stavy společnosti i mé duše. Slečna, které se svěřuji, je stafordšírský bulteriér jménem Phoebe.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků