Hlavní obsah

Barbora Maštrlová: Umění je opravdu velmi tvrdá řehole

Právo, Jan Šída

Výtvarnice Barbora Maštrlová o sobě mluví jako o konceptuální sochařce se smyslem pro humor. Její prostorové objekty provokují erotickou vyzývavostí a zároveň rozčilují abstraktní neuchopitelností. Pražská Galerie Art Salon S, ve které právě probíhá výstava nazvaná mnohoznačně Ženy, když pláčou, vlhnou, se nachází v pražském Tančícím domě. Na dohled od Pražského hradu. Barbora Maštrlová má totiž překvapivé kontexty ráda.

Foto: Právo - Jan Šída

Výtvarnice Barbora Maštrlová se díky svým dílům vyrovnává s negativy okolního světa.

Článek

Je pro vás tato samostatná výstava zásadním milníkem?

Rozhodně. Připravovala jsem ji čtyři roky a konečně to mám za sebou. Mohu se tedy v klidu věnovat dalším tématům. Všechna díla pocházejí z posledních tří let, kromě dvou artefaktů. Kolébka i Sirka jsou o něco starší.

Co je ideovou podstatou expozice?

Hlavním opěrným bodem je ženská sexualita a emocionalita. V podstatě se jedná o mou sebereflexi genderové determinace. Obecně je pro mě téma základních hnacích sil v člověku a v přírodě zajímavé a ústřední.

V jakém díle je to nejvíce patrné?

Bezpochyby v The Dicktators. Jedná se o ženské erotické pomůcky s hlavami Hitlera, Stalina a Maa. Je neoddiskutovatelné, že moc má výraznou sexuální přitažlivost. A to s sebou nese neblahé důsledky.

Ovšem dát hlavu diktátora na vibrátor je klišé. Cítíte to podobně?

Ne, není. V případě, že bych použila třeba hlavu Miloše Zemana nebo Vladimíra Putina, by to bylo laciné. I když by dílo dozajista vzbudilo větší vlnu reakcí. Já chtěla prezentovat dějinami potvrzenou svatou trojici zla. Pokud se shodneme na tom, že nechceme, aby došlo k opakování dějin, tak je dobré si připomínat, jaké hnací síly k tomu vedly. Především kult osobnosti, sexuální přitažlivost moci, onanie ideologií a tak dále. To jsou věci, na něž se lépe upozorňuje příkladem z minulosti než poukázáním prstem na aktuální pseudoviníky.

Zpracovávala jste erotická témata už od začátku?

Pokud si dobře pamatuji, byla vždycky někde přítomna. Většinou ruku v ruce s nadsázkou a humorem. Humor je pro mě asi nejpodstatnější složkou života, a tudíž i práce.

Narazila jste někdy se svým pojetím na odmítavou kritiku?

Ani ne, kombinace sexuality a humoru většinou vyvolává pozitivní reakce. Dostávám zpětnou vazbu na své práce z různých zemí a téměř vždy je vyznění podobné, ačkoli mají rozdílná kulturní východiska.

Věděla jste předem, jak bude expozice vypadat prostorově?

Skoro rok jsem věděla, že budu mít určitý prostor k dispozici a vše bylo možné koncipovat na míru. Mým hlavním cílem bylo vytvořit nelineární příběh, aby se jednotlivé věci nepřekřikovaly, naopak doplňovaly a aby divákovi instalace umožnila přes vzájemnou souhru děl se víc ponořit do obsahu výstavy.

Je možné nazvat vaši tvorbu osobní arteterapií?

To víte, že se skrz práci vyrovnávám s kde čím. Třeba s tím, že se ve jménu někoho vyvraždí osmdesát miliónů lidí.

Je možné se v Čechách uživit moderním sochařstvím?

Myslím, že ano, některým sochařům se to chválabohu daří. Ale vede k tomu dlouhá cesta a tvrdá práce. V mém případě se rozhodně nejedná o koníček, jakkoli svoji práci miluji, ale o tvrdou řeholi. Než jsem nedávno začala pracovat ve stabilnějším povolání, každý den mě čekala práce od devíti do pěti v ateliéru. A věřte, že ne každý den se vám do ateliéru chce.

Prodáváte svá díla?

Samozřejmě, ráda. Je to nezbytné. Sochu nelze dělat takzvaně do šuplíku. Vždycky mě těší, když je o mou práci zájem. A že mám na nájem.

Když pracujete na nějakém díle, myslíte na to, kdo si ho koupí a kam ho umístí?

Myslím na to, že s tím dílem bude člověk žít. Je to jeden z důvodů, proč na svých věcech tak dlouho pracuji. Formální kvalita je to, s čím pak budete coby divák konfrontován po mnoho let. S obsahem se možná identifikujete, ale musí vás také bavit sochu dlouhodobě vnímat a setkávat se s ní. Neměla by se snadno okoukat, musí mít v sobě potenciál dlouhodobě skýtat katarzi.

Reklama

Výběr článků

Načítám