Hlavní obsah

Anna Stropnická: Naučila jsem se jméno nevnímat

Novinky, Lenka Hloušková

Měsíčně zvládá účinkovat v osmnácti divadelních představeních. Role dostala hned v několika úspěšných televizních seriálech i oceňovaných filmech. Anně Stropnické je dvacet osm a má za sebou na svůj věk poměrně slušnou kariéru. „Hraju dost drzé holky,“ ohlíží se za uplynulými tvůrčími roky.

Anna Stropnická o divadle, o přejíždění vlakem i o touze po domověVideo: Novinky

 
Článek

Drzá není ani náhodou. To je první, čeho si na Anně Stropnické všimnete. Je naopak velmi milá. Řekla bych až mile, tak nějak žensky, skromná. Třeba je to tím – zamyslím se, že vyrostla v rodině plné silných mužů: její děda byl známý textař Zdeněk Borovec, její bratr Matěj Stropnický je bývalý předseda Strany zelených a její táta Martin Stropnický vede již několikáté ministerstvo. „Na své jméno jsem pyšná,“ směje se.

Filmy Pepa, Kvarteto, Milada. Prozradíte mi, slečno Stropnická, podle čeho si vybíráte role?

Zatím si vybírají spíše mě. Těch nabídek není tolik. Ani jsem nemusela, naštěstí odmítat věci jen kvůli tomu, co to je za film, nebo co to je za roli. Možná by jistou roli hrálo i to, zda by tam byla nahota. I když tu jsem – nějakou drobnou – také podstoupila. Když má smysl, podstoupím ji.

Co je to drobná nahota pro herečku?

(Smích) Drobná? V Soudci AK (televizní seriál Život a doba soudce A. K. – pozn. red.) jsem točila znásilnění. Bylo to natočené ale jemně a nic vlastně nebylo vidět. Ani to, že jsem nahatá. Tohle je pro mě vlastně ideální kombinace. Když už by člověk měl být nahatý, tak pořád je to film, natáčení, a mohlo by to být nějak umělečtější než natural. Asi kdyby to musel být úplně natural, přiznám se, že bych se rozmýšlela.

Diváci vás znají z televize, z televizních seriálů, z filmů, ovšem nejvíce hrajete na divadle. Je to tak?

Je to tak. Teď jsem to zrovna počítala, začínám mít nějakých osmnáct představení do měsíce. Začíná to být docela záhul.

Osmnáct představení do měsíce. Ale co jsem si nastudovala, přejíždíte na ně přes celou republiku.

Tohle stále platí. Je to takové zvláštní. Jak jsme žili v cizině s rodiči, v Itálii a Portugalsku, tak jsme si jako děti přály být hrozně v Praze, být doma, zakotvit tady. Mně se to furt nějak nedaří, furt někomu vysvětluju, že si nemyslím, že se nejlepší divadlo dělá v Praze. Dobré divadlo se dělá všude možně po republice. Takže mi rozhodně nevadí být v mimopražském divadle. Jen to dojíždění je opravdu náročné. O ten domov tím tak nějak dokola přicházím... Trvá to čtyři pět let, už bych ráda zakotvila.

Našla jsem, že hrajete v Mladé Boleslavi, Olomouci, Brně, v Praze. To přejíždíte?

Teď je to převážně Brno. Ostatní města jsou moje původní štace. V Olomouci jsem měla chvilku angažmá. Pak mám ještě zájezdové představení a s ním se jezdí. I když máte kmenové divadlo, stejně se jezdí se zájezdy. Na druhou stranu já neřídím, nechávám se vozit. Umím se třeba vyspat v úplně jakékoliv poloze, skroucená. Čas jsem se naučila využívat.

Četla jsem, že jezdíte také hodně vlakem.

Vlak je pro mě hezký prostředek. Je trochu škoda, že jsem ho měla spojený s prázdninami, výlety, těšením se na ně, a teď už to není ve vlaku také vzrůšo. Ale ano, do práce (mimo Prahu - pozn. red.) jezdívám převážně vlakem.

Anna Stropnická o Pepovi, o rolích drzých holek a o stárnutí před kamerouVideo: Novinky

Do kin půjde 12. dubna nový český film Pepa, tedy má ten den premiéru. Vy v něm hrajete, dá se říci, femme fatale, Irenu. Je to ojedinělá role? Nebo je to vaše běžná role, řekněme divadelní?

Femme fatale? V tomhle filmu? Ano, je to nějaký vysněný model ženy. Na divadle ale hraju spíš dívčí role. Ještě jsem nedostala matku, pořád hraju dcery. Jsem zvědavá, jak dlouho to vydrží... Hraju ale různě. Dost drzé holky. Nějakým způsobem pevné, vzpurné. Než nějaké naivní, vzdychavé, ty, co neví, co se sebou.

Jaká je vaše role v Pepovi?

Ta byla pro mě hodně zajímavá tím, že se tam překrývají různá léta. Že mně je tam dvacet, třicet, čtyřicet. Což byla práce nejen pro maskéry, ale také pro mě samotnou. Byla jsem zestaršená. Vyzkoušela jsem si, jak budu vypadat, až mi bude trochu víc. V Pepovi je to jinak taková láska, uzurpátorství ze strany mého muže (roli Emana hraje Martin Pechlát - pozn. red.).

Foto: DonArt/Pepa

Anna Stropnická a Martin Pechlát tvoří ve snímku manželský pár.

S takovou láskou jsem se naštěstí sama nesetkala. Je to taková laskavá metoda k psychickému teroru. Hraju tam subtilnější ženu, která se nechává tím manželem ovládat. Ale na konec se mu postaví, takže je to také silná žena.

Líbila jste se jako postaršená sama sobě?

Nebyl to takový strašný šok. Docela se na to těším. Jestli to dopadne takhle. Nesmím se úplně zhuntovat. když budu žít nějak normálně, mohla bych vypadat docela slušně.

V čem je tahle role jiná oproti seriálům? Je to tak, že mají filmaři na natáčení daleko více času než jejich kolegové v televizi?

Určitě je na to více času. A také se točí jinak. Ty seriály, co se točí skoro denně, se točí na tři kamery. Dělá se celek i detaily. To člověku docela omezuje, tedy mě to omezovávalo, přirozený pohyb.

Foto: archív TV Nova

U lože umírajícího primáře (Jan Šťasný) se sešli - zleva Jan Čenský, Jana Stryková, Bára Štěpánová, Anička a Petr Rychlý. Všichni ze seriálu Ordinace v Růžové zahradě.

Máte určené značky, kam můžete jít, kam nesmíte. Když se točí na jednu kameru, kameraman vám vychází víc vstříc. Je to svobodnější. A ve filmu je na vše víc času. Obraz se zkouší třeba osmkrát. Cítíte se v něm pak jistě. V textu se cítíte jistěji. Můžete do něj víc mluvit. Domluvit se s režisérem, že by si to člověk řekl jinak. U filmování je větší svoboda než u rychloseriálu.

Jak dlouho jste v branži? Počítáte si to nějak?

Nepočítám. Ale je mi dvacet osm. Ve dvaadvaceti jsem vyšla školu. Takže asi šest let. A před tím, ještě před školou, jsem již začala točit seriál. Takže tak osm let.

Měla jste to jednodušší se jménem Stropnická?

Na začátku vůbec ne. I v rozhovorech jsem musela stále odpovídat na otázky, které se více týkaly mé rodiny než mě. Což se už na štěstí změnilo. Mám za sebou nějakou práci a už můžu víc mluvit o sobě. Což jsem moc ráda. Naučila jsem se jméno nevnímat. Stejně si vždycky bude někdo myslet, že mám protekci. Mně jméno nevadí. Jsem na něj pyšná.

Anna Stropnická vypráví o mužích, o slávě a životě ve známé rodiněVideo: Novinky

S tím souvisí i má další otázka. V rozhovorech si často stěžujete, že došli muži.

(Smích). Jo!? To jsem měla takové období.

Takže máte pocit, že došli muži. Máte pocit, že naše generace, která překročila čtyřicítku, na tom byla a je výrazně lépe?

Je zajímavé, že v Pepovi jsou vykreslené tři modelové páry přes střední věk. V jiné době, tedy nejde o mou generaci, a já zjistila, že to také není úplně slavné. Tak možná jen ty mé stížnosti pramenily z nějakého období mezi dvaceti šestadvaceti, z rozčarování z toho, že jsem měla nějaký sen, představu o mužích, z domova představu, že můj otec je nejlepší muž na světě – a pak najednou člověk zjistí, že ti kluci se chovají úplně jinak. Že ty představy jsou zvrácené. A že i já dělám chyby a nemůžu chtít dokonalost po chlapech, když ji sama v sobě taky nemám.

Foto: archív Anny Stropnické

V Římě se stolovalo na terase, občas i s prarodiči Zdeňkem a Dagmar Borovcovými. V čele je hostitel Martin Stropnický, vlevo od něj malá Anička a zcela vpravo jeho syn Matěj.

Herectví i politiku spojuje jedna věc, že sláva lehce leze do hlavy. Jak proti tomu doma bojujete?

Že bych mohla říci, že něco takového pociťuji?

Žádné pocity slávy?

Ani ne. Že mě občas někdo pozná na ulici? V restauraci se mě zeptá, zda nejsem ta? To se občas stane. Je to v takové míře, že mi to není protivné. Ti lidé jsou většinou milí. A zároveň to není každý den. Mohu být v klubu, divadle a restauraci a nikdo mě za celý den nepozná. Tou slávou nějak hrozně netrpím.

Reklama

Výběr článků

Načítám