Hlavní obsah
Fred Hersch zahraje v Praze poprvé. Foto: Vincent Soyez

Americký jazzman Fred Hersch: K pianu sedám se zvědavostí, co se stane

Fred Hersch, držitel čtrnácti nominací na cenu Grammy, přijede poprvé do Prahy. Před čtyřmi lety bylo svědkem jeho sólového koncertu publikum v Brně, nyní vystoupí na festivalu Struny podzimu. A to rovnou dvakrát během večera. V Anežském klášteře zazní 22. října jeho sólový koncert, poté bude hrát se svým triem.

Fred Hersch zahraje v Praze poprvé. Foto: Vincent Soyez
Americký jazzman Fred Hersch: K pianu sedám se zvědavostí, co se stane

Co mohou diváci od vašich dvou koncertů v Praze čekat?

Během obou zahraji své vlastní skladby i interpretace svých oblíbených písní od skvělých jazzových skladatelů, jako jsou například Thelonious Monk nebo Wayne Shorter. Zahraji i písně velkého amerického zpěvníku a některé populární melodie.

Nicméně program příliš neplánuji. S triem si v zákulisí řekneme, čím chceme začít, a potom necháváme hudbu plynout. Při sólovém koncertu často o první skladbě přemýšlím až při vstupu na pódium.

Vystoupíte v krásných prostorách Anežského kláštera. Jak moc důležité je pro vás při koncertu prostředí?

Když hraji sólově, je pro mě nejdůležitější piano a akustika. S triem to vnímám trochu jinak, ale i tak je vždy nejdůležitější zvuk. Když není v pořádku, je všechno ostatní nepodstatné.

Považujete za špatné znamení, když někde vidíte bílé piano. Proč?

To je pravda a je to podle mě velmi špatné znamení, když není černé. Barevná piana nebývají dobrá. Lidé, kteří je mají, upřednostňují interiérový design před kvalitou nástroje.

Vy jste ale na bílé piano hrál při svém úplně prvním koncertě v New Yorku na konci sedmdesátých let.

Ano a bylo příšerné. Ale jinak to byl vzrušující večer, má první práce v New Yorku. Myslím, že jsem vydělal sedm dolarů. Hráli jsme u dveří, které nás ohrožovaly pokaždé, když někdo vcházel dovnitř. Já byl ale šťastný, že tam jsem a živím se jazzem. Od té doby se naštěstí všechno jen zlepšovalo.

Fred Hersch.

Foto: Vincent Soyez

Do New Yorku jste se přistěhoval z Ohia. Zvažoval jste později, že byste zkusil žít i v jiných městech?

Ne, nikdy jsem už jinde žít nechtěl. Když jste jazzman, chcete do New Yorku. Myslím, že to v mnoha ohledech stále platí, i když je v něm méně míst, na kterých se dá hrát. I prostředí je trochu tvrdší, protože školy stále chrlí mladé jazzové muzikanty, kteří hledají příležitosti. Mám štěstí, že mám své jméno a hraji v nejlepších klubech. Nikdy jsem v New Yorku nestrádal.

Proč podle vás jazzových klubů ubývá?

Nejde jen o jazzové kluby, ale obecně o místa s živou hudbou. Když jsem se přistěhoval, měla každá restaurace piano. Dnes je mnoho těch podniků zavřených, protože lidé už tolik nepijí. Navíc většina mladých muzikantů chce hrát jen svou původní hudbu, což vyžaduje trochu jiné prostředí. Klasické standardy, které zněly v podobných podnicích, je nezajímají.

Za mých časů jsme je hráli především proto, že jsme se díky tomu mohli jednoduše s kýmkoliv sejít a hrát. Bylo to snadné, teď je hudba v lecčems složitější.

Proč se vám jeví složitější?

V sedmdesátých letech jste museli umět swingovat, znát tóny, držet rytmus a pamatovat si mraky písní. Neměli jsme žádné noty, podle kterých bychom hráli. Ten svět byl prostý, musel jste ovládat nástroj a umět se sladit s ostatními. Dnes se toho očekává daleko víc, ale často je výsledek takový, že lidé umějí daleko míň.

Myslím, že to je práce hudebních škol. Každé děcko je skladatel. To ale není tak snadné. Že dokážete dát noty na papír, neznamená, že stojí za pozornost. Nemluvím samozřejmě o všech, je i mnoho talentů, nechci se povyšovat. Většina hudby je ale jen technicky poskládaná, není v ní nic, kvůli čemu bychom si ji měli pamatovat. Proto kromě své muziky rád hraji i skladby jiných skvělých skladatelů, písně velkého amerického zpěvníku nebo občas třeba brazilskou muziku. Mám rád oba světy.

Fred Hersch v triu.

Foto: John Abbott

Jak moc si podle vás dnes společnost živé hudby váží?

To je těžké říct. Vyrazit na koncert může být dnes drahé. Kromě toho existuje nespočet forem zábavy, které můžete provozovat, aniž byste opustili svůj dům.

V potížích ale není jen živá hudba. Celý nahrávací průmysl stagnuje, už se automaticky předpokládá, že každá nahrávka skončí na streamovacích službách, které jsou v podstatě zdarma. Situace se pořád velmi rychle proměňuje a výsledek je zatím nejistý.

V osmi letech jste začal skládat vlastní kompozice a brzy jste rovněž hrál v Cincinnati v Ohiu se staršími kolegy. Bylo těžké si vydobýt jejich respekt?

Většinou na mě byli velmi milí, protože neznali moc dětí, které by měly zájem o jazz. K tomu jsem měl jistý talent a spoustu energie, jež naznačovala, že hudbu beru vážně. Chvíli trvalo, než vzájemný vztah se staršími spoluhráči přerostl v respekt, ale vždy se ke mně chovali hezky.

Hraní s dalšími jazzmany v Chicagu i New Yorku byla ta nejbáječnější škola. Je pro mě požehnáním, že mě brali vážně a vzali mě mezi sebe.

Říká se o vás, že se nikdy neopakujete. Souhlasíte s tím?

Doufám, že to je pravda. Možná sice mám jistý model, podle kterého ke skladbě přistupuji, ale všechny detaily a sóla se musí samozřejmě lišit. Často je to snadné a způsobené přirozenými faktory. Třeba tím, jakou mám náladu, jestli mám dobré piano a s kým hraji.

Po čtyřiceti pěti letech práce už nevyšiluji, když se mi něco zrovna nedaří dokonale nebo podle představ. Beru takové situace jako příležitost zkusit něco jiného, namísto abych se stresoval. Snažím se žít v přítomném momentu a zůstat klidný. Nejlepší je, že nevíte, co bude dál. Rád si sedám k pianu se zvědavostí, co se stane. To je, myslím, pro jazzmana nejlepší přístup, který s sebou přináší onu proměnlivost.

Tvrdíte, že není lepší pocit, než když jste odehrál skvělý koncert. Jak často se stává, že ten pocit nemáte?

Občas k tomu dojde. Třeba kvůli špatnému zvuku piana. Občas se také stane, že mám trému. Dostanu se příliš do své hlavy a myšlenek. Příležitostně bych si udělil dvojku nebo dvě minus. Ale odehraji stovky koncertů ročně a z většiny mám fantastický pocit. Že to tak občas z nějakého důvodu není, neznamená, že jsem špatný hudebník. Občas do sebe prostě všechno nezapadne.

Čtrnáctkrát jste byl nominovaný na cenu Grammy. Je vám líto, že jste nominaci nikdy neproměnil?

Musím říct, že mi to začíná připadat téměř legrační. Kdybych nějakou získal, bylo by to fajn, ale když se to nestane, je to také v pořádku. Není to ta nejdůležitější věc na světě. Je to pocta, ale necítím se výhrou ani její absencí nijak definován. Definuje mě hudba, kterou tvořím, zbytek je práce hudebních kritiků.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků