Jste čerstvou držitelkou Českého lva za roli ve filmu Jako nikdy. Co je pro vás stěžejní při rozmýšlení, zda roli přijmout, nebo ne?

Rozhodně dobrý scénář.

Jedním z důvodů byla možná i osoba režiséra. Se Zdeňkem Tycem jste nespolupracovala poprvé...

Samozřejmě. Se Zdeňkem Tycem jsme dělali film Smradi, který byl pro mě výborný, a dokonce se přihodilo, že díky tomu filmu se z nás stali přátelé.

Ve filmu hrajete mladší milenku umírajícího umělce, o kterého se staráte spolu s jeho bývalou přítelkyní. Je to uvěřitelná životní situace?

Rozhodně ano, proč ne? Já myslím, že život nabízí tak složitá schémata, že tohle je v podstatě jedno z banálních.

Zmínila jste, že máte se svou postavou, s Karlou, která rozhodně nemá usedlou povahu a mnohdy nešetří sprostými výrazy, docela dost společného. Že jste také hodně rebelovala...

Já myslím, že kolem dvacítky každý cítící člověk jde buď proti rodině nebo proti společnosti nebo proti nějakým normám, které se mu nelíbí, a rebelie nebo nějaký vzdor nebo nějaká póza toho vzdoru, která se projeví třeba pankáčstvím nebo nějakou ortodoxní filozofií, jsou běžné projevy. Myslím, že to stíhá spíš ty citlivé jedince a že je to přirozená věc.

A vás se týkalo pankáčství nebo nějaká ta ortodoxní filozofie?

Obojí dohromady (směje se).

Zapojujete při práci vlastní invenci, nebo jste ten typ, co se raději drží scénáře?

Obojí, nadrobit to. Držet se scénáře a zároveň vložit co nejvíc z toho, co člověk prožil.

Zanechávají ve vás vaše role něco? Pokud ano, co vám zůstalo z Karly?

Inspirace pro vlastní život, nic víc.

Některé vaše role se laikovi jeví jako psychicky hodně náročné. Vnímáte to tak, nebo je jedno, jestli je role negativní, či pozitivní a berete to tak, že jste herečka, tak hrajete?

Já to spíš vidím tak, že celá arteterapie byla založená tak, že třeba když hrajete hroznou bestii, svini, dá se říct, tak vlastně ze sebe vyčerpáte ty negativní pocity a pak se vám žije daleko líp. Že všechny ty frustrace, hněvy můžete vykřičet, dát ven ze svého těla a ze své duše a pak se vám vlastně uleví. Já věřím tomu, že čím složitější a depresivnější postavy hraju, tím lehčí je mé žití.

A je to tak?

A je to tak (směje se).

Kdy jste si o sobě poprvé řekla, že jste úspěšná herečka?

Každý den a nikdy. Je to takové namíchané, protože vždycky, když vám něco vleze do hlavy, tak každý další den vám dá tou realitou tak trošku po čumáčku. S odpadky musíme všichni, venčit psa musím taky sama a to je taková ta hezká realita, která mi připomíná, že jsem člověk jako každý jiný.

Čí názor ohledně vaší práce je pro vás nejdůležitější?

Řekla bych, že už přece jen nejsem úplně nejmladší, takže po těch letech u divadla a možná filmu mám takový okruh třeba pěti až sedmi lidí, takových blízkých, s nimiž si ráda povídám o tom, co jsem udělala a jejichž názor je pro mě důležitý v tom, že mě vlastně formuje už léta, protože je znám třeba už dvacet let, takže vím, že to nejsou žádné jejich názorové výstřelky.

Vy jste díky své odvedené práci už ve fázi, kdy jste vzorem mladším hercům. Kdo pro vás byl nebo je tím vzorem?

To bych tady asi stála další tři hodiny, kdybych měla vyjmenovat všechny, ale třeba Bolek Polívka s Chantal pro mě byli asi takovými prvními vznětlivými motory, pak to byl Ivan Řezáč a teď je to Táňa Medvecká.

Co je pro vás nejlepší a co naopak úplně nejhorší na herectví?

Nejlepší je možnost nebýt sama sebou a nejhorší je možnost, že se pak můžete v celé té změti rolí ztratit.

Co děláte nejradši, když netočíte? Jak vypadá obyčejný den Petry Špalkové?

Patří k tomu dopolední koupel ve vaně, rozhodně procházka, rozhodně cvičení, třeba plavání, prostě nějaký pohyb a rozhodně moje nejbližší rodina.

Sledujete aktivně, co se ve světě filmu děje? Kolikrát za týden, dva jste v kině?

No, jelikož mám dvě malé děti, máme psa a do toho mám svoji práci, tak těch dnů je málo. Ale přesto se snažíme chodit často do kina, snažíme se dívat na dvdčka, která si pravidelně kupujeme. Dá se říct, že třeba dvakrát do týdne vidím film.