Producentem je opět multiinstrumentalista Stephen Lipson, který přestavuje optimálního partnera pro zpěvačku. Je citlivý a nechává jí dostatek prostoru.

Album je postavené na hlasu hlavní protagonistky, která oplývá nejen plností a ale také ohromnou škálou výrazů. Annie Lennox dokáže střídat bolestnou lyriku s vypjatými soulovými party, ale cizí ji nejsou ani hymnické pasáže nebo tepavé rytmické skladby s výraznými refrény. Věk přitom dodal projevu Annie Lennox na hloubce a potřebné hořkosti.

Hudba skvěle souzní se zpěvem, nikdy nejde proti jeho lince, ale nemá čistě doprovodnou roli, dokáže Annii v pravou chvíli podpořit. Každá píseň je malým klenotem s řadou faset. Písně mají propracovanou strukturu, která je až na pár výjimek velmi vzdálená zavedenému schématu sloka-refrén. Motivy se v případě potřeby proměňují stejně jako nálady, ale klidně se také mohou vracet v podobě repetic.

Stejně tak si Annie Lennox nedělá starosti, z kterého žánru čerpá, zda používá rockových prvků nebo jí vlastních postupů syntipopu či se inspiruje filmovými písněmi a gospelem. Pohybuje se nad styly, což však neznamená, že by nedbala na celkové vyznění alba. Naopak písně tvoří celek, zapadají do sebe jako kousky puzzle.

Annie Lennox si může dovolit rezignovat na mladiství líbivý vzhled a nechat se na obal vyfotografovat tak, jak vypadá ve skutečnosti. Nestaví na image, ale prožitém výrazu a silných skladbách, které dokáže skvěla podat.

Annie Lennox: Bare, BMG 49:03