Moje známá, psychiatrička, po přečtení Tarantule vaši knihu vyhodila - údajně se bála zůstat s ní pod jednou střechou a prohlásila, že darovat ji pacientům by pro ně bylo nebezpečné. Berete to jako poctu nebo kritiku?

Pro mě to znamená spíš kompliment, protože se vždycky snažím vyvolat u čtenáře nějakou odezvu, a to, že čtenáři reagují i tímto způsobem, znamená, že se mi to daří. Vždycky je mnohem jednodušší pracovat s obrazem, ve filmu můžete na člověka působit mnohem silněji, v tomto případě je pro mě zadostiučiněním, že se mi to daří pomocí slov.

Někteří ve vás vidí francouzského Stephena Kinga. Sedí vám takové přirovnání?

Je pro mě pocta, že jsem srovnáván s tak slavným spisovatelem. Na druhou stranu King inklinuje více k nadpřirozenu, zatímco já vycházím ze skutečných příběhů. I když u čtenářů vyvolávám podobné pocity, jde o realismus, zatímco King probouzí temné síly.

Býváte spojován s linií tzv. angažované detektivky. Co si pod tím máme představit?

Ve Francii v osmdesátých letech začala vlna literatury věnovaná politickému násilí. Mnozí, kteří se v ní angažovali, zažili šedesátý osmý rok. Měli snahu rozvíjet prostřednictvím detektivního žánru politická témata. Podle mého soudu se však tzv. angažovaná detektivka příliš zpolitizovala - už to nebyly romány, ale spíš politické traktáty. Já se dotýkám různých sociálních problémů, ale nepíši o nich didaktickým způsobem.

Například v poslední knize Mon Viex jsem se inspiroval tématem velkých veder z roku 2003, kdy ve Francii zemřelo patnáct tisíc lidí. Nechtěl jsem však popisovat fakta, která všichni znali z médií, ale zpracoval jsem to jiným způsobem.

Píšete i knihy pro mládež a komiksy. Jsou také tak "ujeté" jako romány pro dospělé?

Děti by měly číst - a ony to také chtějí - skutečné příběhy. I když to nedělám tak drsným způsobem jako v knihách pro dospělé, snažím se jim ukázat realitu, která je někdy tvrdá. Před pár lety otřásl Francií případ, kdy teroristé vyzbrojeni výbušninami zajali jako rukojmí děti v mateřské škole i s jejich učitelkami. Mezi jedním únoscem a učitelkou se vyvinul tzv. stockholmský syndrom, zvláštní sympatie.

Diskutoval jsem o tom se svojí dcerou, které v té době bylo devět let, a ona sama dokázala nahlédnout na jádro problému a kladla tolik otázek, že mě to inspirovalo k napsání knihy L"Homme - Noir. Aby to nebylo tak drsné, nechal jsem rukojmí trochu zestárnout, dětem je kolem osmi, devíti let a jedno z nich vypráví celý příběh v první osobě.

Jak reaguje rodina na vaše knihy?

Když jsem psal Tarantuli, moje žena byla poněkud zneklidněná.

Právě Tarantule zaujala španělského režiséra Pedro Almodóvara natolik, že připravuje filmovou adaptaci...

Nepřekvapuje mě to, jde o téma transsexuality, což je mu blízké. Mám rád jeho filmy, zvlášť Vše o mé matce. Pokud jde o blondýnky, máme stejný vkus.

Nerozpakujete se psát otevřeně o sexuálních deviacích. Máte nějakou hranici perverzity, "vykolejenosti", za kterou už nejdete?

Čerpám náměty z černé kroniky, kde se objevují případy, které vypadají nepravděpodobně, ale jsou ze života. Život sám je "ujetý". Moje inspirace je vždycky šokující, ale reálná. Jeden z mých románů, Uvězněná paměť, loni také vyšel česky, vypráví o pomstě ochrnuté dívky. Udělá to prostřednictvím ošetřovatele, který jí pohlavně zneužívá. Ten příběh by mohl působil přehnaně, ale v černé kronice se objevil případ ženy, která byla dlouho v komatu a po roce a půl se zjistilo, že je těhotná, znásilnil ji ošetřovatel.

Stejný námět se objevuje v Almodóvarově filmu Mluv s ní.

Ale já to napsal o pár let dříve!

Budete ho žalovat?

Nejdřív počkám, jak dopadne filmová Tarantule.

Neupoutaly na vás romány plné deviantů nežádoucí pozornost těch, o kterých píšete?

Byl jsem zažalován jednou rodinou kvůli tématu, kterým jsem se inspiroval z černé kroniky, ten soudní proces jsem vyhrál. Jednalo se o psychickou poruchu, tzv. syndrom Barona Prášila. Lidé si vymýšlejí zdravotní problémy, chodí po doktorech a předstírají, že jsou nemocní. Často jde o matky, které poškozují své děti. Když je vezmou k lékaři, stanou se společně s nimi centrem pozornosti, dostávají drahé léky.

Můžete uvést příklad?

Setkal jsem se s případem matky, která dávala dítěti léky simulující příznaky rakoviny slinivky břišní. Dokonce dívku operovali. Je to šílený příběh. Nakonec se podařilo odhalit přítomnost těch léků a v odpadkových koších nemocnice se našly jehly, kterými matka dceři píchala inzulin. Bohužel zůstala před zákonem nevinná - nepodařilo se jí prokázat, že něco takového dělala. Použil jsem námět v románu Moloch, ale změnil místo a jména osob. Nakonec to byli té rodiče ženy, kteří mě obvinili, tvrdili, že jde o jejich rodinu, protože z toho chtěli vytřískat peníze.

Jak to dopadlo?

Dva týdny před procesem ta žena spáchala sebevraždu. Později mi telefonovala její dcera, dnes jí může být tak pětadvacet let, ptala se mě na mou knihu a její postoj ke mně nebyl nepřátelský. V tomto směru jsem na sebe pyšný, protože na rozdíl od Spojených států byl syndrom Barona Prášila ve Francii málo známý. Dnes v našich zdravotnických školách učitelé doporučují žákům mou knihu, že je naučí spoustu věcí o tom, jak se tyto matky mohou chovat.