Na zlínský filmový festival jste přijeli představit současnou i chystanou slovenskou filmovou produkci. V jakém je stavu? Zdá se vám situace uspokojivá?

Kinematografie u nás na tom není tak dobře jako v okolních zemích - České republice, Maďarsku či Polsku. Především totiž u nás stále nemáme dostatečné legislativní normy, které by upravily vztahy k výrobě audiovizuálních děl - to, co v České republice představuje třeba Státní fond české kinematografie, do nějž jde koruna z každé prodané vstupenky do kina. V roce 2002 snahy o vytvoření potřebného zákona ztroskotaly. Nové vedení Ministerstva kultury ale nyní dělá všechny potřebné kroky k tomu, aby financování kinematografie nebylo vázáno jen na státní podporu - například vytvořením prostoru pro daňové úlevy firmám, které budou vznik filmů podporovat.

Kolik se na Slovensku v poslední době zpravidla točí filmů?

V posledních letech se situace trochu lepší. Rok 2003 bude příjemný, protože nás čeká uvedení pěti nových filmů, stejně jako v roce 2002. Ale musím hned také dodat, že je to díky podpoře koproducentů z České republiky. Díky nim mohla vzniknout třeba pohádka Čert ví proč nebo film Lesní chodci. Slovenská strana se zpravidla na nákladech může podílet jen z 20 až 40 procent, takže jde opravdu o podstatnou pomoc. I tohle je ale cesta, jak v České a Slovenské republice realizovat filmy.

Jaké domácí novinky mají jít na Slovensku do kin v nejbližší době?

V srpnu nás čeká uvedení Lesních chodců a na podzim filmů Nevěrné hryPokrevní vztahy. Posledně jmenovaný vzniká v koprodukci s Američany. "Jejich herci" - Rudolf Martin, Sally Kirklandová a Max Gail - hrají tři hlavní postavy. Jde o příběh Američana, který se vydá do Evropy hledat svou matku a především sám sebe. Podstatnou roli v něm hrají písničky Jany Kirschner.

Chodí diváci na slovenské filmy?

To je právě problém. V České republice, Polsku či Maďarsku se považuje takřka za kulturní počin každého občana jít se podívat na film své země. U nás se ale na slovenské filmy tak nechodí. Slovenská kinematografie doplácí na to, že začala fungovat až po roce 1945 a nemá tedy takový divácký potenciál jako v jiných zemích. Že třeba přijde v České republice na domácí film milion diváků, to je pro nás vysoká fantasmagorie a futurismus. Je to ještě práce na řadu let, než budou lidé slovenskou kinematografii vnímat jako normální druh umění a ne jen hru úzké skupinky lidí.