Delfos čerpá ze skvěle zvládnuté klasické techniky. Ta se stala prostředkem k osobitému a často kontroverznímu ztvárnění tabuizovaných témat, jako je exhibicionismus, homosexualita nebo narcismus zřejmý v sólové oslavě radosti z pohybu Solo y Mi Alma.

Večer otevírala letitá přesto však stále svěží choreografie Trio y cordon o milostném trojúhelníku dvou žen a jednoho muže. Prostupovala jím zdánlivě chladná a přitom až neuvěřitelně vášnivě krutá erotika z rodu Nebezpečných známostí. Provokativnost zdůrazňovaly šustící kostýmy z krepového papíru a z poloviny obnažená těla žen.

Vrcholem pražského vystoupení byla závěrečná Fractura zachycující osamělost člověka v moderním světě. Stejné téma z jiného úhlu nahlížel také Trosečník. Ani blížící se bouře oba trosečníky, jejichž pohyby se zrcadlově opakovaly, nesblížila. Kvůli nahotě měl soubor už několikrát potíže v prudérnějších oblastech USA.

"Ve Phoenixu chtěli tanečnicím kvůli mormonské komunitě nasadit podprsenky," řekl v Praze choreograf Victor Manuel Ruiz, "ale my jsme cenzuře neustoupili." Potíže však měl soubor i ve městě Mazatlán, kam před osmi lety odešel z hlavního města Mexika: "Říkali o nás, že jsme perverzní a homosexuální." Nakonec však soubor udělal z města jedno z center tance. Založil tam taneční školu, jejíž absolventi, jak ukázala i pražská vystoupení, posilují soubor, který je druhem komuny. Díky tomu mají jeho choreografie jednotný charakter. Uvádět starší díla choreografovi nevadí: "Naším cílem není vytvořit choreografii a nechat ji být, věříme, že dílo roste a vyvíjí se."