Svařila ji a zamíchala tak, že se její Dějiny lásky (2005) octly na výšinách, o kterých sní každý debutant, a spolu s Jonathanem Safranem Foerem se zařadila mezi nejvýraznější třicátníky, jejichž premiérami naši zdatnější nakladatelé komentují generační obrodu v americké próze. A nic na tom nezmění zjištění, že tihle dva jsou náhodou manželé. Být něčí manželkou není vlastnost, natož literární kvalifikace, pokud nežijeme mezi Flaubertovými maloměšťáky.

Kraussová sice podniká tutéž výpravu jako pan choť - tedy pozoruje spor paměti s dějinami o nitro jedince z polsko-ruského pomezí, ale začíná tam, kde její partner loni v románu Naprosto osvětleno skončil: obrací perspektivu textu ve prospěch současné naděje. Její zámečník Leo Gursky, který coby typický židovský uprchlík z tohoto prostoru vnímá svou poválečnou existenci v New Yorku jako nezaslouženou výhodu, se ustavičně cítí jako přivandrovalec a vřed, jenž bude co chvíli eskortován za sebemenší prohřešek, například že "nespláchl toaletu".

A tak se dávno před dosažením osmdesátky stal neviditelným a zbytek dokonalo živoření, v němž se mátohy jeho souvěrců podobají jako vejce vejci: rodina v povětří, důvěru v bližního podkopaly měsíce strachu ve stodolách na frontové linii, o lásku z dětství i nenarozeného syna ho obral šťastnější, jeho literární dílo si přivlastnil přítel a nedávný infarkt nedokonal zkázu důsledně, jako by s ním osud měl ještě nevyřízené účty.

Jako by se mělo odehrát cosi, co najde a secvakne řetěz vzpomínek, aby držel jako pradávná víra ve schopnost, kterou nelze zplynovat.

Prolomit labyrint

Způsobem, jakým do děje vstupuje dnešní patnáctiletá dívka, předvádí autorka současně generační obměnu v psaní americkožidovské menšiny v epoše zmužilých žen, dietní koly, kyberprostoru a pravd starých jako lidstvo samo, ačkoli se oba do poslední chvíle nesetkají. Kraussovou však nezajímá vzorec sentimentálních balad o znovunabyté důvěře, nýbrž prolínání se a míjení jako cesta, s jejíž pomocí lze věci přijít na chuť i na kloub a která kopíruje spletitou pouť Leova rukopisu, tvořícího titulu tohoto románu.

Jak příznačné, že i Leovo dílo přežilo holocaust a dodnes vstupuje do životů čtenářů svým civilně filozofujícím pohledem na vztahy, který pak autorka odráží v roztříštěném a slupkovitém pohledu na věc. Fascinující je nejen škála jejích tónů, forem i práce s bílou plochou papíru, ale také zjištění, že bezmála každý fragment by obstál jako samostatná povídka navzdory tomu, že tu a tam připomene hlas Wendersových pozemských andělů či řádky židovských svatých knih.

Leccos už tu bylo, jak zjistil i manžel Kraussové, a proto je třeba nejen zohlednit, že "slova z dětství se přerodila vcizince... a život si žádá nový jazyk", ale při prolamování klišé se také vyrovnat s tím, že mnohé "zatím zůstává za hranicemi našich možností a představivosti".

Podobně jako by Leo odemkl lecjaký newyorský byt i leckteré čtenářovo srdce, jenomže sama sebe zamkl na deset západů, splétá se nám před očima labyrint jeho života vsoudržný celek připomínající hada požírajícího vlastní ocas, a tím Borgese nebo Becketta. V optických klamech a zjevených tajenkách jsou znát Evropané Tabucchi a Escher spíš než zámořské existenciálno učedníků Paula Austera, kteří znouze Nového světa o pořádný původní mýtus občas upletou jen veliké nic dojaté psychickými zvláštnostmi a tajuplností kafkáren, to vše převázané mašlí vykalkulované etiky.

Oběť jako postoj

Bylo by asi s ohledem na americký "hvězdný pár" svůdné chápat Dějiny lásky jako různočtení rodinného příběhu o tom, jak důležitá je ve vzpomínkách možnost volby a jak síla téměř zadupané paměti a všemoc fantazie napravuje nelidskost dějin. Ale zatímco Foer si neváhal vymyslet literární krajinu, vníž za pomoci pitvorné novořeči ubránil kabalistické právo na výklad věcí po svém, je uhrančivé románové bludiště jeho ženy navíc zalidněno postavami, které na obranu utkvělých pocitů neváhají tento svět i sama sebe obětovat.

Možná je to rozdílem v tvůrčích přístupech či v prožívání obou pohlaví, snad životním postojem, nicméně Kraussová se jako spisovatelka dostala dál. Je nejen věrohodnější a evropštější, ale také zralejší vtom, jak slovům navrací mytickou podstatu. Krása smíchaná se soucitem dá pokaždé dohromady silnou nálož, zvlášť když se přisolí dějinami vytrvalosti.

Nicole Kraussová: Dějiny lásky. Přeložila Hana Ulmanová. Argo, 256 stran