Co rozhodlo o tom, že se Burma Jones vrátila na scénu?

V osmadevadesátém, když jsme vydali čtvrté album Invaze, propukla v kapele "ponorka". Vyvrcholila tím, že jsem přinesl písničky na novou desku a kluci je nechtěli. Rozhodl jsem se tedy vydat si sólovku, což jsem uskutečnil v roce 2001. Mezitím jsme tu a tam hráli na V.I.P. akcích a v roce 2002 kluci přišli s tím, že se jim písničky z mé desky líbí a že by je se mnou hráli. Předloni jsme si řekli, že zkusíme udělat novou desku.

Během doby, kdy Burma Jones nehrála, jste se pohyboval na muzikálových jevištích a sólové dráze. Chybělo vám hraní v kapele?

Strašně. Do osmadevadesátého roku jsme hráli až dvanáctkrát do měsíce. Bohužel nebyla správná atmosféra.

Teď už je?

Mám pocit, že se to začíná vracet do správných kolejí.

V 90. letech kapela nahrála několik hitů (Samba v kapkách deště, Cesta je dlouhá, Slepí ptáci aj.). Šli jste do toho teď s tím, že se pokusíte o totéž?

Žádný tlak jsem necítil. Já hlavně chtěl, aby se vrátila stará Burma. Abychom se nedostali ke složitým kompozicím, ale k písničkám, které jsme dělali vždycky.

Většinový autor jste vy. Od dob největší slávy kapely jste se přestěhoval do Prahy, máte syna a nabral jste zkušenosti coby muzikálový i sólový zpěvák. Odrazilo se to v nové tvorbě?

Mám větší přehled při aranžování skladeb a přibyly zkušenosti s nahráváním, to cítím. Navíc mám doma nové studio, takže jsme měli na všechno více klidu. Je to přirozenější, než když jsme chodili do studií na určitý čas a museli se přizpůsobovat danému rozpisu. Každému se dobře pracuje v jiném čase.

Kdy vám?

Ráno. Vstávám kolem osmé, do deseti začnu a končím kolem večerních zpráv. V noci mě to nebaví, často ztrácím soudnost.

O tom je písnička Nedělní ráno?

Je spíš o atmosféře té chvíle. Miluju, když v neděli vstanu, nikdo mě neprudí, udělám si kávu, bytem se line její vůně, koukám z okna a vychutnávám atmosféru dne.

Bydlíte na Smíchově na kopci s krásným výhledem na Prahu. Podepsalo se magické místo pod vaší tvorbou?

Ano, hlavně v písničce Vzpomínky, kde se zpívá o střechách a ptácích, kteří se chystají vzlétnout. Náznaky se objevují i jinde. Fascinují mě nekonečné prostory a výhledy. Častokrát se ptám, co asi může být za horizontem. Mívám hroznou chuť se tím směrem rozběhnout a zjistit to. Nejkrásnější na tom je, že za každým horizontem bývá další horizont.

Rozběhl jste se někdy?

Zrovna před pár dny se svým tříletým Tomáškem, když jsme byli hrát v parku fotbal.

Jak váš syn na hudbu Burmy Jones reaguje?

Vnímá ji a dokonce se díky tomu dostal do kuriózní situace. Při závěrečném míchání poslouchal písničku Divokej proud pořád dokola. Začal ji pak neustále vyžadovat, i když jsem se mu snažil pouštět něco jiného. S manželkou jsme se modlili, aby k nám nepřišel někdo známý, protože by si myslel, že jsme rodina samolibce, který vyžaduje, aby nejbližší poslouchali jen jeho písničky. Teď už je to dobré, našel si jiné skladby.