Vaše tvorba se postupně od fotografie odklání. Podobně jako velcí fotografové, třeba Henri Cartier-Bresson, se stále více věnujete malbě. Máte pocit, že fotografií už nemáte co říct?

Maluji čím dál víc a fotografii pomalu opouštím. Nemám ale pocit, že už nemám co říct, spíš mám nedostatek víry. Zjistil jsem, že ve fotografii už nejdu dopředu, že stagnuju. Mé obrázky z raného období jsou považovány za tak přesvědčivé, protože já jsem hluboce věřil v rodinu, děti, mateřství, otcovství i práci. Ve stáru začínám mít pochybnosti, to ale patří k věku.

Malba je pro mě arteterapie. Jako starý člověk pochybuji a mám snad i deprese, ale není to tak zlé. Při malbě se dokonale zregeneruji. Když maluji, cítím vůni terpentýnu a poslouchám skvělou vážnou hudbu. Je to úžasné. Mám veškeré důvody, abych byl nejšťastnější člověk na světě, přesto mě pochybnosti neopouštějí. Hlavně o sobě samotném. Jsem zdráv, do jisté míry úspěšný a nejsem chudý.

Chystáte nějakou výstavu?

Naposledy jsme s bratrem vystavovali v Olomouci omalovánky. Výstava nebyla nijak úspěšná. S Kájou jsme se rozešli, ale ne ve zlém. Každý klopýtáme jinou pěšinkou. V Českém Krumlově připravuji výstavu se svou bývalou přítelkyní, slečnou Sárou. Ona bude vystavovat fotografie a já své obrazy.

Na svých internetových stránkách píšete, že pro odbornou veřejnost a novináře jste vždycky stál jakoby na okraji zájmu. Stále si to myslíte?

Poslyšte něco fenomenálního. Nechal jsem se přemluvit k velké fotografické výstavě v moskevské Manéži, ale noviny se zmínily pouze o tom, že na mého kolegu Ivana Pinkavu, kterého si velice vážím, jsou fronty. Ono je to úplně jinak. Pinkava se mnou vystavuje ve společném prostoru. Pro mě je vůbec vyznamenání, že se se mnou bavíte, protože mě novináři naprosto opomíjejí. I když jsem nikdy neměl žádný delikt, natož ještě mravnostní, jsem ignorován.

Nepřeháníte? Před dvěma lety jsem byla ve vynikajícím knihkupectví v londýnské Soho a ptala jsem se na vaše knihy. Byly vyprodané. Nesvědčí to o tom, že jste skutečně považován za významného fotografa?

Je to záležitost vydavatelství Taschen, které se mnou udělalo dvě nebo tři knihy, které se výborně prodaly. Opět mě žádali, abych obnovil smlouvu, že udělají reprint, ale já na to už nereagoval. S těmi knihami nejsem spokojený, protože jsou příliš sprosté. Je z nich příliš cítit ona německá vulgarita a to nemám rád. Já se tak nevidím. Za své velké fotky považuji krajinu, ale i psa jednoho bezdomovce.

Moje fotografie nejsou jen tlustý ženský, když ta vůbec nejtlustší žena měla 450 kilo, jak se dočtete v knize rekordů. Holka, která má 90 nebo 80 kilo, to nic není, to je v mezích normy. Do konkurenčního deníku jsem nedávno napsal krutý článek o soutěži miss, že vede k anorexii dívek. Mají třeba 80 kilo a chtějí ty modelky zoufale napodobit. Do Moskvy jsem proto poslal zdrcující akt anorektičky. Dívka jenom stojí, nic nedělá a má trochu skloněnou hlavu. Cítíte z ní zoufalost.

Stejně si myslím, že lidé vás a vaše fotky velmi obdivují.

Považuji za největší okamžik, když v pět ráno, když nemůžu spát a jdu do svého žižkovského ateliéru pracovat, mě zdraví popeláři z rozjetého auta. Toužil jsem po tom, aby mě zdravili bezdomovci, bez urážky i policisté a pracující lid. Nikdy bych o sobě neřekl, že jsem umělec, protože to je od slova umět. Mám o sobě pochybnosti, ale zase na druhé straně znám svoji cenu. Jsem fotograf pro lidi, zní to velkohubě, ale chci fotografovat skutečně pro ně. Chci fotografovat třeba i pro bezdomovce. Jednomu, co mě zastavil a říká: "Jééé, pane Saudek, vyfoťte mi psa!" jsem mu ho vyfotil a ten pes mi pak vydělal stovky tisíc korun. Fotku jsem mu dal a on ji samozřejmě hned prodal. Byla to jeho věc.

Kdybyste si měl vybrat jeden jediný obrázek, který by měl pro vás největší osobní cenu?

Bylo by troufalé, kdybych řekl, že je to fotografie, kterou jsem ještě neudělal. Ale vážně. Vybral bych si přes čtyřicet let starou fotografii, jak držím svého syna v náručí. Snímek vznikl náhodou. Byl jsem na správném místě ve správnou dobu. Poloha toho dítěte, které se mlelo, čerstvě vylíhlé, mluví o lásce. Náhodou jsem ji zachytil.

Vaši kompozici dítěte v náruči muže se řada amatérských fotografů snaží napodobit...

Ano, ale nikdy ji nemůžou udělat dokonale. Ne, že bych byl tak dobrý, ale náhodou dítě tak složilo ručky. Už příští záběr by vypadal jinak. Pokoušel jsem se fotku zlepšit, vzít obrovského chlapa a zase novorozence. Ani mně se už nepodařilo udělat ještě jednou stejnou fotografii. Mám ji rád i proto, že jsem z ní několik desítek let žil, neboť byla velice úspěšná.

Ústředním motivem většiny vašich fotografií je ženský akt, ženská nahota. Žena jemná i vulgárně obscénní, žena krásná v každém věku. Co vás na ženách nejvíce fascinuje?

Jednoznačně vůně. Ne vůně parfému, ale přirozená vůně ženy, z toho jsem u vytržení. Jsem vlastně primitiv. Možná že ve mně lidé vidí chlapa bez skrupulí a dosti odvážného, protože mám odvahu říct, že se mi nelíbí jen manekýnky, ale líbí se mi ženská skoro bez výjimky. Nejsem tím posedlý, to už bych byl dávno chorý. Ženská je úžasné zařízení, je nebezpečná, je zničující, někdy můj pocit k ní hraničí s nenávistí a zároveň s bezmezným zbožňováním. Jeden jediný den bych bez ženské nedokázal žít.

Pro letošní ročník Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež ve Zlíně jste výtvarně zpracoval filmovou klapku, která bude na konci festivalu vydražena.

Byla to velmi seriózní nabídka a jako taková se neodmítá. Snažil jsem se klapku udělat co nejlíp, protože jsem byl ohromen, jak pečlivě si s tím pohráli ostatní výtvarníci. Měl jsem málo času, jen tři dny. Maloval jsem olejem a ten musel do odevzdání schnout.

Klapka navíc nápadně připomíná váš oblíbený motiv rtů na vašich obrazech.

Vypláznutý jazyk jsem chtěl obrátit, aby to bylo žertovné, ale ne nějak lascivní, a abych se neopakoval. Těch původních rtů jsem přece jenom udělal už hodně.

Zahrál jste si i ve festivalové znělce. Jakou roli jste vytvořil?

Ve znělce hraju vzteklého, starého fotografa, kterého provokují a trápí děti. Čili hraju sám sebe, což mi šlo výborně, a dokonce jsem se musel dvakrát nebo třikrát za nimi rozběhnout, uklouznout na šlehačce, spadnout do ní a zůstat v ní směšně ležet. Dělal jsem to velmi rád, protože nikdy v životě jsem se ve šlehačce neválel.

Před vaším objektivem stálo už několik významných osobností i obyčejných lidí. Kdybyste měl možnost vybrat si kohokoli na focení, kdo by to byl?

Vybral bych si mistryni světa v kulturistice, ale už se tak stalo. Možná bych oslovil pana prezidenta, ale udělat velký portrét bych se asi neodvážil. Nedávno jsem fotografoval krásnou paní Hanu Hegerovou a úplně jsem si na tom vylámal zuby. Ona se bála, já jsem se bál. Fotky nejsou špatné, ale velká fotografie to není. Až se vrátí z Británie, pokusím se ji pozvat do ateliéru znovu, protože si myslím, že by si zasloužila skvělý obrázek. Rád bych ji vyfotil, jak ji sám vidím: prizmatem obdivu a úcty, ale bez podlízavosti.

Půl století se aktivně věnujete fotografickému umění, malujete, jste několikanásobným otcem, manželem i dědečkem. Co ještě plánujete?

Chtěl bych se naučit malovat a ještě pořád sním o tom, že bych mohl udělat dobrou fotografii. Nemohu zapřít, že se mi v poslední době moc nedaří. Před třemi dny jsem udělal 105 kliků, před pěti lety jsem udělal 103 kliky, čili mám ještě nějakou možnost, že až budu starší, udělám jednou sto padesát kliků anebo tu velkou fotografii.