V každém případě bylo lze při jejich písních tančit, pomalá byla pouze výjimka Rozárce, kterou Divokej Bill napsal na debut Propustka do pekel (2000) jaksi mimochodem.

Sice bez klišé, ale i podmanivosti

S novinkou Mezi nima, jež právě vychází, je všechno jinak. Na rovinu odhalme, že Divokej Bill pozbyl skotačivosti. Nechce se mu, je mnohem vážnější a když se na desce objeví skladba ve středním tempu, je to takřka fofr. Většina sní v táhlém baladickém rozpoložení a aby toho nebylo málo, starý ortodoxní pohled k jakýmkoli folklórním kořenům není ani zdaleka pravidlem.

Divokej Bill se vymanil z vlastních klišé, to v každém případě. Stálo ho to však chytlavost, téměř rezavou zbraň ze starých časů. Novinka nenabízí jedinou skladbu uchopitelnou na první poslech, snad jen úvodní protiamerický Bagdád, což je dáno kontroverzním textem, v němž se zpívá "...americký blbečci, házej bomby na Bagdád, jestli budem mlčet, budou je házet i na nás".

Zvážnělý úkrok od smrdutosti

Pro následující zkoušku časem je ona neuchopitelnost vlastně dobrý vklad, pro vývoj skupiny rovněž, jen komerční hledisko (pro budoucnost skupiny žel bohu nejdůležitější) asi zapláče. Vzhledem k přítomnosti houslí, akordeonu i banja v sestavě je Divokej Bill stále snadno rozpoznatelný na první poslech.

A pak jsou tu texty, které v minulosti zapadaly za prvoplánovou juchavost, přitom přinášely přinejmenším zajímavé slovní hříčky. Najdou se i tentokrát, nikoli už v tolika humorných zbarveních. Kapela zvážněla a vykročila pryč ze zasmrádajícího místa. V současné době je ve stádiu, kdy už si dávno našla charakteristický sound, ale přijde jí nepostačující. Mezi nima je album, na kterém hledá dál. Mění se a trochu tápe, ale odvážnému přeje štěstí.

Divokej Bill: Mezi nima

EMI, 41:06